Po eskalaci krize eura a rozhodnutích přijatých na posledním summitu Evropské unie, zejména pak závazku nejvyšších představitelů EU vydat se na cestu „Vstříc skutečné hospodářské a měnové unii“, je nejvyšší čas položit si otázku, co bude dál. Ať bude konečný výsledek jakýkoliv, současná krize zásadně ovlivní budoucnost evropské integrace.
V nejhorším případě by suverénní dluhová krize v Evropě mohla způsobit vnitřní zhroucení eurozóny, s bezprostředními negativními dopady na samotnou EU. Naštěstí se tento scénář jeví jako dosti nepravděpodobný – členské země EU uvnitř i vně eurozóny se totiž zjevně velmi snaží odvrátit enormní hospodářské, finanční, politické a sociální dopady, které jsou s takovým scénářem spojené. Nebezpečí zásadního rozpadu se však postupem času zvýšilo a dnes už takový výsledek nelze vyloučit.
Současně se zdá nepravděpodobné, že členské země budou připraveny a schopny učinit obrovský krok směrem ke „Spojeným státům evropským“ – tedy ke skutečné federální entitě, v níž se státy EU dohodnou, že se v bezpříkladné míře vzdají národní suverenity.
Bilance od roku 2010 naznačuje, že převládajícím přístupem EU zůstane v dohledné budoucnosti snaha „protrmácet se krizí“. Na rozdíl od minulosti si však sílící vnější tlaky na společnou měnu a neustálý dohled trhů i občanů tentokrát vyžádají smělé politické reakce, které budou muset dalece přesahovat snahu najít nejmenšího společného jmenovatele.
Nakonec tedy toto „ambiciózní trmácení se“ povede s největší pravděpodobností k vyššímu stupni svébytné hospodářské a fiskální integrace (zejména mezi státy eurozóny), včetně závazné synchronizace národních rozpočtů, větší hospodářské koordinace a nakonec i nějaké omezené formy mutualizace dluhů. Řešení krize bude jinými slovy vyžadovat „více Evropy“, přestože konečný výsledek nelze předvídat, poněvadž bude výsledkem složitého procesu zaměřeného na nalezení souladu mezi odlišnými a protikladnými postoji jak uvnitř EU, tak i mezi státy eurozóny.
Lídři EU požádali prezidenta Evropské rady Hermana Van Rompuye, aby v úzké spolupráci s předsedy Evropské komise, ministerské skupiny Eurogroup a Evropské centrální banky vypracoval cestovní mapu vedoucí k vytvoření „Skutečné hospodářské a měnové unie“. Závěrečná zpráva, jež má být předložena v prosinci 2012, by měla stanovit, které dodatečné kroky lze učinit na základě stávajících smluv EU a která opatření vyžadují jejich úpravu.
Vzhledem k naléhavosti krize by některé bezprostřednější kroky vedoucí k vyšší úrovni hospodářské a fiskální integrace, které na základě současných smluv EU nejsou vymahatelné, mohly vyžadovat dodatečné mezivládní dohody jdoucí mimo současný rámec unijních smluv. Takový přístup by neměl být sám o sebe cílem, ale mohl by sloužit jako nutné zlo k odvrácení hrozby krachu eura.
Má-li však být znovu dosaženo institucionální soudržnosti, právní jistoty a demokratické zodpovědnosti, měly by být do primárního právního korpusu unie co nejdříve vtěleny klíčové prvky „fiskálního kompaktu“ i veškerých budoucích dohod mezi vládami EU. Posun ke skutečné hospodářské a měnové unii bude také vyžadovat zásadnější institucionální reformy. Tento proces nelze omezit na vlády, ale v rámci dalšího evropského konventu se bude muset dotknout také Evropského parlamentu a národních zákonodárných sborů.
Vyšší úroveň hospodářské, fiskální a politické integrace si rovněž vynutí úpravu národních ústav. Ratifikace nové smlouvy EU a přizpůsobení národních ústav by si v řadě zemí nevyhnutelně vyžádaly referendum. A vzhledem k odmítnutí ústavní smlouvy EU nizozemskými a francouzskými voliči v roce 2005 a k rostoucímu rozčarování evropských občanů z unie a jejího krizového řízení by byl výsledek takových referend značně nejistý. Toto riziko je však nutné podstoupit. Hrozba zhroucení eura nebo potenciálního odchodu od společné měny se může ukázat jako dostatečně silný argument k tomu, aby přesvědčil většinu Evropanů hlasovat „ano“.
Scénář „ambiciózního trmácení se“ bude dlouhý, klopýtavý a někdy i riskantní a pravděpodobně vyústí ve stav, který se bude velmi lišit od dnešních očekávání. Než však EU nastoupí na tuto nevyhnutelnou a nejistou cestu, musí její instituce a členské státy (za aktivní podpory ECB!) vytvořit záchrannou síť, která dokáže ochránit euro i samotnou unii před pádem na obličej, až se poměry v nadcházejících letech zhorší.
Dluhová krize bude totiž pravděpodobně i nadále vytvářet bezprostřední ekonomické, fiskální a tržní tlaky. EU a její členské země se však budou muset ve stále větší míře potýkat také s vedlejšími škodami, které krize napáchá – tedy s jejími nezamýšlenými a neočekávanými důsledky na evropské i národní úrovni.
Mezi tyto vedlejší škody patří mimo jiné sílící nacionalismus a populismus zaměřený proti euru a EU, vršící se sociální problémy v mnoha členských zemích, rostoucí „demokratický deficit“ v těchto zemích i v celé EU, otrávená atmosféra mezi unijními členy nebo absence proaktivnich a stabilních koalic táhnoucích za jeden provaz. To vše by mohlo vést k nečinnosti, která by se v současné situaci rovnala cestě zpět, což by ohrozilo nejen budoucí vyhlídky evropské integrace, ale i její dosavadní úspěchy.
Za těchto okolností je „ambiciózní trmácení se“ nejpravděpodobnějším a také nejslibnějším scénářem. Vzhledem k tomu, že EU s největší pravděpodobností zůstane ještě nějakou dobu v krizi, nebude tento scénář snadný a nedá nikomu čas k sebeuspokojení. Zřejmě je to však jediná cesta, jak udržet Evropu v pohybu vpřed.
Janis A. Emmanouilidis je přední politický analytik Evropského centra pro politiku.