Michael Woodford je možná největším současným odborníkem na monetární ekonomii. Na sympóziu v Jackson Hole podpořil myšlenku cílení nominálního HDP. Učinil tak v rámci širší kritiky politiky Fedu uplatňované během posledních čtyř let. Woodford tvrdí mimo jiné následující:
Zaprvé, kvantitativní uvolňování nebylo příliš efektivní, protože růst monetární báze, ke kterému v jeho rámci došlo, není vnímán jako permanentní. Kdyby tak vnímán byl, zvýšila by se i očekávání týkající se budoucích příjmů, na což by domácnosti a firmy reagovaly zvýšením nominálních výdajů. K obnovení růstu výrazněji nepřispívá ani to, že Fed popisuje plánovaný vývoj sazeb. Pokud Fed sdělí, že sazby budou nízko déle, znamená to, že zvyšuje stimulaci, nebo se jen domnívá, že ekonomika bude slabší? Ve druhém případě by Fed pouze zachovával současný stav slabého růstu.
Zadruhé, většinu poklesu výnosů dlouhodobých aktiv můžeme vysvětlit slabou ekonomikou, a ne nákupem aktiv prováděným Fedem. V ekonomice sice probíhají určité strukturální posuny (stárnutí, změna v míře úspor v Asii, nižší očekávaný růst produktivity, apod.), které také mohou část poklesu výnosů vysvětlit. To, že během krize u desetiletých vládních dluhopisů výnosy klesly z 5,1 % na 1,6 % ale ukazuje, že jde o cyklický příběh. Dochází prostě k tomu, že očekávaný slabý růst tlačí výnosy dolů. Paradoxem je, že Fed by tato očekávání mohl změnit. Protože tak nečiní, je za nízké sazby skutečně odpovědný, ale jinak, než se většina domnívá.
Woodford vnímá cílení nominálního HDP, které by produkt vrátilo na předkrizový trend, jako nejlepší politiku, kterou může Fed nyní sledovat. FOMC se v takovém případě zavázal, že bude držet sazby u nuly tak dlouho, dokud nedojde k uzavření zmíněné mezery v produktu. Až se tak stane, sazby budou zvýšeny tak, aby bylo dosaženo udržitelného růstu nominálního HDP. V podstatě to znamená, že Woodford vyčítá Fedu to, že jeho politika je od roku 2008 příliš utažená. Zvyšuje tak tlak na to, aby se jeho přístup změnil.
(Zdroj: Blog Davida Beckwortha)