Zatímco se v Tokiu rozbíhají výroční zasedání Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, japonští lídři se musejí potýkat s rozvíjející se demografickou katastrofou. Japonský Národní institut pro výzkum populace a sociálního zabezpečení nedávno předpověděl, že do roku 2060 země přijde o téměř třetinu svého obyvatelstva z roku 2010 (128 milionů) a že jen polovina tohoto nižšího počtu obyvatel bude ve věku od 15 do 65 let – což je v každé ekonomice nejproduktivnější věková skupina.
To jsou čísla, jaká obvykle přinášejí války či epidemie a vyplývá z nich jak dramatický propad počtu mladých lidí schopných zabezpečit starší spoluobčany, tak mnohem větší dluhové břemeno pro zemi, která už teď nese jedno z nejtěžších na světě.
K vyřešení tohoto problému mají japonští političtí lídři tři možnosti: najít způsob jak v zemi výrazně zvýšit porodnost, otevřít dlouho izolovanou společnost vlně přistěhovalců anebo konečně odhalit svou tajnou zbraň – energii, talent a důvtip japonských žen.
Otevřít zemi přílivu imigrantů dává smysl, ale Japonsko se hned tak nestane tavícím kotlíkem po americkém vzoru a toto řešení by samo o sobě vzhledem k rozsahu demografické výzvy nestačilo. Cizinci tvoří méně než 2 % japonské populace a zpráva OSN z roku 2001 zjistila, že Japonsko by potřebovalo průměrný příliv 609 tisíc imigrantů ročně až do roku 2050, aby si zachovalo podíl obyvatelstva v produktivním věku.
Prioritou japonských tvůrců politik by se proto mělo stát vtažení většího počtu žen do pracovních sil. Momentálně jde vývoj špatným směrem. Japonsko v žebříčcích genderových rozdílů sestavovaných Světovým ekonomickým fórem sklouzlo z 80. místa v roce 2006 na 98. místo v roce 2011, což je varovný signál, že mu mezi prsty protéká příležitost zásadního významu. Co se týče zapojení žen do pracovních sil, Japonsko zůstává Saúdskou Arábií vyspělého světa.
Prvním krokem ke zvrácení tohoto trendu by mohlo být vytvoření pracovních prostředí lépe vyhovujících potřebám japonských žen a podporujících jejich schopnosti. Vládní představitelé sice udělali skromné kroky v tomto směru, ale kultura a setrvačnost zůstávají mocnými překážkami.
Platí však, že zisk z úspěchu takové snahy stojí za potřebné úsilí. Studie z roku 2010 dospěla k závěru, že zvýšení účasti žen v pracovních silách na paritu s muži by do japonské ekonomiky přivedlo 8,2 milionu pracujících, prakticky v zemi vymazalo prognózovaný úbytek populace v produktivním věku a posílilo růst HDP o 15 %.
Problém není v tom, že by Japonkám chyběly příležitosti k vyššímu vzdělávání; co do počtu osmnáctiletých zapsaných na univerzity předehnaly muže už v roce 2005. Jenže v současnosti jen 65 % žen s vysokoškolským vzděláním pracuje.
Jedna potíž tkví v tom, že práce pro japonské firmy často vyžaduje jak dlouhou pracovní dobu, tak sociální styk s kolegy po pracovní době – zvyky komplikující život pracujícím matkám. Větší část rodičovských povinností by však na sebe mohli vzít japonští muži, kteří péčí o děti stráví méně času než otcové ve většině ostatních průmyslových zemích. Lepší rovnováha mezi prací a životem by prospěla mužům i ženám. Ku prospěchu by bylo také zvýšení dostupnosti finančně dosažitelné péče o děti.
Odpůrci feminizace pracovního prostředí možná namítnou, že takový vývoj by znamenal méně dětí – a tedy novou demografickou komplikaci. Důkazy ale naznačují něco jiného. Země OECD s vyšší účastí žen v pracovních silách mají také vyšší porodnost. Japonská míra porodnosti už klesla na pouhých 1,37 dítěte na ženu, výrazně pod úroveň potřebnou k udržení neměnného počtu obyvatel.
Mimo oblast kulturních překážek by japonští tvůrci politik mohli udělat řadu konkrétních kroků. Podle japonského ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí bylo 54,7 % žen v roce 2011 zaměstnáno přechodně. Představitelé státu by mohli pobídnout zaměstnavatele, aby ženám nabízeli stálá pracovní místa na plný úvazek, namísto až příliš obvyklých smluv na dobu určitou, které znamenají nižší výdělek, méně stability a nemožnost kariérního postupu.
Ještě důležitější je, že by se měly změnit daňové politiky posilující nadměrné zastoupení žen mezi těmi, kdo pracují na základě smlouvy na dobu určitou. OECD i studie poukazují na pravidla odrazující ženy od práce. Daňová sleva na „zvláštní osobu závislou“, již mohla hlava domácnosti (obvykle muž) uplatnit na osobu závislou (obvykle ženu), která si vydělala méně než 12 tisíc dolarů ročně, byla sice v roce 2004 zrušena, ale sleva na „osobu závislou“ stále zůstává.
Tvůrci politik by dále mohli hledat kreativní způsoby jak zvýšit pravděpodobnost, že se ženy po mateřské dovolené vrátí na trh práce. Mohli by potlačit japonskou propast mezi platy mužů a žen, která je větší než v ostatních zemích OECD kromě Jižní Koreje, zčásti zavedením pravidel odměňujících spíš za výkon než za počet odpracovaných let. Dále by mohli přispět k vytvoření věrohodné příležitosti pro vzestup žen do vedoucích pozic.
Otevřít se většímu počtu imigrantů by Japonsku mohlo pomoci zvládnout demografickou výzvu. Trvalejší řešení však čeká uvnitř země samotné.
Autory jsou Ian Bremmer, prezident Eurasia Group a autor knihy Every Nation for Itself (Každý národ sobě) s podtitulem Vítězové a poražení ve světě G nula, a Susan Schwabová, která vyučuje veřejnou politiku na University of Maryland.
Copyright: Project Syndicate, 2012.