Dva články, které mě minulý týden zaujaly, se svým způsobem protnuly. Zpověď absolventa Harvard Business School (dále HBS) Philipa Delves Broughtona (dále P.D.B.) a bývalého šéfa JZD Slušovice Františka Čuby mají zajímavé podobnosti. Níže uvádím na první počtení trochu chaotické střípky, které ale spojuje určitá linka. Názor si udělejte sami.
P.D.B: “ Když tvrdím, že chci trávit víc času s rodinou, dívají se na mě, jako kdybych mluvil o luxusu, nikoliv o nezbytnosti. Bankéři se mi každou chvíli chlubí, že si denně vyšetří deset minut na děti. A čekají uznalé poplácání po rameni. Často si vybavím email, který mi poslala novopečená matka, která napsala, že právě strávila pět intenzivních minut se svým miminkem. Bylo to maximum, co si denně mohla dovolit …“
Finanční ředitel na HBS podle P.D.B. vysvětloval, kdo má šanci uspět u nejmocnějších finančních institucí světa, takto: „Od těch, kterým poskytneme místo, očekáváme posedlost finančními operaci, a doslova úchylnou fascinaci vším, co se odehrává v kanceláři. Vyžadujeme naopak totální vyloučení všeho ostatního, co by mohlo jedinci poskytnout chvíle bezstarostného štěstí v jejich bezútěšném životě. Odchod domů v kteroukoliv hodinu dne nebo v noci je pro nás signál, že dotyčnému se nedostává absolutní, maniakální angažovanosti. Požadujeme totální oddanost.“
František Čuba zavedl, že kdo jednou z družstva odešel, už se nemohl vrátit. Dovolenou neuznával. Celý život vstával do práce ve čtyři hodiny. Na dotaz, zda měl k alkoholu a ženám chladný poměr odpověděl: „Přeslechl jsem tuto otázku.“
P.D.B.: „Když finanční systém zkolaboval, byli to právě absolventi HBS, kdo měl prsty na spoušti, byli to jmenovitě oni, kdo ten marasmus způsobil. Jednoduše upřednostňují sami sebe, své zájmy a své sobectví si mezi sebou dokola ospravedlňují. Tím se problém prohlubuje, násobí a výsledkem je situace, ve které se teď plácáme. Vzpomínám na to, kterak šéf Merill Lynch Stanley O‘Neil přijel na HBS s celou kolonou limuzín a byl tam veleben bez toho, že by se objevil jediný hlas zpochybňující jeho praktiky či enormní příjmy.“
Upřímně řečeno některé „selské názory“ Čuby jsou pro mě mnohem stravitelnější než fráze z Harvardu: „Vždycky jsem se zabýval tím, jak přimět lidi k práci, protože člověku se od přírody pracovat nechce. Musí být k tomu donucen nebo inspirován aktivizačními faktory. Těch je šest: Faktor existenční, faktor strachu, faktor morálního ocenění, faktor hmotné zainteresovanosti, faktor seberealizace a faktor radosti z práce. A když použijeme tyto faktory, člověk dobře pracuje v jakémkoliv systému.“
Moje zkušenost z investičního bankovnictví z devadesátých let. I v Praze se pracovalo minimálně 11 hodin denně. Nikdo si z kanceláře nedovolil odejít před sedmou večer. Spíše mezi sebou zaměstnanci soupeřili, kdo odejde poslední. Desátá večer nebyla žádná meta. Soukromý život neexistoval a všichni se tvářili, že je normální jít si zahrát squash ve 3 hodiny ráno, protože na to jindy není čas. Byl jsem mladý a nějak extra mi to nevadilo. Z dnešního pohledu ale nedovedu pochopit nikoho, komu je nad pětatřicet, kdo byl ochoten tento způsob života vést. Je to proti lidské přirozenosti a z dlouhodobého pohledu to vede k degeneraci jedince, který není schopen vnímat okolní svět. A takovíto lidé, tzn. ti, co tohle vydrží (resp. chtějí vydržet), se pak stávají lokálními i globálními lídry. Velmi pochybuji o jejich kontaktu s realitou. A proto dochází v současné době ke krizi kapitalismu – vytrácí se lidskost…
I P.D.B., autor bestselleru Co vás naučí na HBS, říká „Byznys školy by se měly více zabývat odcizením investorů od společenských problémů.“
A na závěr zpráva, kterou nedávno otiskly The Times: Legendární finančník Greg Coffey v Londýně končí. Definitivně odmítl stomilionové bonusy a ve svých jedenačtyřiceti letech se vrací do rodné Austrálie: “Potřeba věnovat se mé rozrůstající rodině mi nedovoluje soustředit se na finanční trhy.“ Je nepředstavitelné, aby z takovýchto rodinných důvodů rezignoval někdo z generace megafinančníků, kteří jsou jenom o deset let starší než Greg. Je by totiž ani nenapadlo být s vlastní rodinou. Své životní partnery si rozhodně nevybírali proto, že by si s nimi chtěli něco říct. Finanční lídři mají nepochybně psychopatologické rysy a takovíto lidé u nich vyvolávají posměch, že jsou slabí. Díky Gregovi se teď řady „slabých“ rozšiřují o jedno trochu netypické ego.
(Zdroje: Příloha MFD Víkend (8.12.) a příloha LN Pátek (14.12.))
Další sloupky Anonymního Investora si můžete přečíst ZDE...