Japonsko letos sáhlo po ještě agresivnější politice namířené na podporu domácí ekonomiky a - oslabení jenu. V uvolňování měnové politiky tak jde opět v čele, ale ostatní z ekonomicky nejvyspělejších zemí jeho přístup schvalují. Formálně proto, že jde opatření zaměřená na oživení domácí poptávky, nikoli na získání konkurenční výhody. Neformálně asi proto, že podobná politika je už příliš rozšířená.
S obranou proti měnové manipulaci je obecně problém. MMF uvádí, že země by měly ve své kurzové a měnové politice sledovat hospodářský růst a finanční stabilitu a vyhnout se manipulaci se směnnými kurzy nebo mezinárodním měnovým systémem, aby tak bránily narovnávání běžného účtu či získaly neférovou konkurenční výhodu proti jiným zemím. Později přibyl ještě dodatek, že člen by se měl vyhnout takové kurzové politice, která vede k vnější nestabilitě. Pokud běžný účet některé země není v rovnováze, podle MMF je kurz její měny fundamentálně vychýlený a měl by být upraven. Jenže MMF kromě vydaných prohlášení nemá nástroj, jak manipulaci řešit. Ten má naopak WTO, která může členovi povolit odvetná opatření - cla, sankce apod. Avšak WTO řeší pouze neoprávněné subvence a není jednotný názor na to, jestli měnový kurz do této oblasti spadá.
Klíčový je však především fakt, že nejde o automaticky uplatňovaná pravidla a vždy záleží na názoru většiny členů. Ve hře je tedy hlavně - jak jinak - politika. Cesta k obvinění nějaké země z manipulace by se i přes problémy určitě našla, pokud by byla vůle. Avšak nyní to vypadá, že pozice hlavních hráčů jsou celkem dobré.
Už zmíněné Japonsko může snadno argumentovat poklesem exportů v minulých letech, slabou ekonomikou a pouze malým přebytkem běžného účtu. Navíc je tu dvacetiletá snaha vybřednout z hospodářské stagnace. Ani ostatní hráči ale na tom nejsou zle. Spojené státy mají i s QE stále značné deficity obchodní bilance i běžného účtu. Čínský růst tažený exporty byl trnem v oku vyspělému světu v minulých letech, Čína ale nechala jüan výrazně posílit a otěže růstu přebírá domácí poptávka. Německu těžko vyčítat, že je členem eurozóny, ačkoli bez ní by jeho měna byla někde jinde.
Vedle toho tu ale jsou i další důvody, proč zatím žádné silné výtky kvůli měnové politice neslyšíme. Žádná ze zemí nyní nejde proti proudu, k čemuž vede velká korelovanost ekonomického útlumu a nízké inflace. Namísto nějaké jednostranné manipulace s kurzem tak spíše funguje koordinace v uvolňování podmínek. Pokud někdo jiný podporuje domácí ekonomiku a oslabuje tím kurz, není problém dělat to samé. Nakonec ani "povinný" argument, že super nízké sazby a nákupy dluhopisů nejsou zaměřeny primárně na získání mezinárodní výhody, nevypadá nepravdivě. Prozatím tu není dostatečná evidence, že by některá ze zemí systematicky získávala výhodu a vylepšovala si zahraniční obchod. Zmíněná politika tak většině vyhovuje a není tu motivace k rozdmýchávání sporů.
Testem bude až další fáze, kdy se efekt začne dostavovat. Těžko totiž bude vyvážený. Lze si snadno představit třeba Japonsko, které začne růst na exportech, zatímco jeho domácí poptávka zůstane slabá. Nebo Spojené státy, stále pomalu rostoucí a podporující zbytek světa skrze deficitní zahraniční obchod. Do hry budou vedle kurzů vstupovat samozřejmě i strukturální změny a reformy, ale jejich vliv půjde těžko odlišit. Teprve až se benefity dané politiky začnou přiklánět příliš jedním směrem, přijde na řadu otázka, zda je první země ochotna se své výhody vzdát, nebo ta druhá ji dál tolerovat.