Akční plán prezidenta Obamy zaměřený na snížení uhlíkových emisí mě přiměl k úvahám o tom, jak mohu já sám přispět k jejich redukci. Můj osobní akční plán by mohl vypadat následovně: Mohl bych si koupit menší auto s menší spotřebou paliva. Nebo bych mohl současný vůz vyměnit za nějaký hybridní či elektrický automobil. Na dojíždění do práce lze využívat sdílení aut nebo veřejnou dopravu. Zrovna tak bych se mohl přestěhovat blíž svému zaměstnání, či dokonce koupit menší dům, který by víc šetřil energie. V současném domě bych mohl změnit nastavení termostatu, takže by v něm bylo v zimě větší chladno a v létě větší teplo. Na střechu bych mohl dát solární panely a koupit si úspornější spotřebiče. A mohl bych také jíst více potravin, které se vyrábí někde v okolí a nejsou tak náročné na dopravu.
Seznam by mohl být ještě delší, protože množství emisí určují naše dennodenní volby. Ty jsou osobního rázu, ale mají globální dopad. Ekonomové tomu říkají „externality“. Hlavní otázkou je to, jak zajistit, abychom dělali ty správné kroky. Možnosti jsou tři. První z nich spočívá na osobní zodpovědnosti. Demonstruje ji přístup prezidenta Jimmyho Cartera, který během energetické krize 70. let přesvědčoval Američany, aby své domy tolik nevytápěli a tepelně je izolovali. Sám vždy přemýšlím o tom, zda je skutečně nutné v dané situaci nastartovat auto. Ale není reálné očekávat, že se tak budou chovat všichni.
Druhou možnost představuje vládní regulace, která má dopad na rozhodování lidí. S tím ovšem souvisí mnoho problémů. Příkladem jsou standardy CAFE, které regulují emise automobilů v USA. Jak uvedl bývalý člen vedení Robert A. Lutz, jde o „byrokratickou noční můru“ a o „stejný postup, jako kdybychom se snažili léčit obezitu tím, že textilky budou dělat pouze obleky menší velikosti“. Problém s regulací spočívá i v tom, že může ovlivnit pouze omezený počet našich rozhodnutí. Ve svobodné společnosti vláda nemůže rozhodovat o tom, jak blízko zaměstnání budu bydlet či zda budu sdílet auto se sousedem.
Třetí možnost má širší dopad – emisím dává cenu, kterou je třeba za ně platit. Jestliže jsou s emisemi spojeny poplatky, stanou se součástí ceny produktů a následně i našeho životního stylu. Lidé při svém rozhodování sledují ceny na trhu a vlastně tak berou v úvahu rovněž globální dopady svých kroků. V ekonomii pak hovoříme o tom, že dochází k „internalizaci externalit“. V prosinci 2011 se IGM Forum ptalo 41 významných ekonomů na to, zda je daň vybíraná podle obsahu uhlíku ve fosilních palivech méně nákladným způsobem snížení emisí než nástroje typu regulace emisí u automobilů. A 90 % tázaných odpovědělo kladně. I konsenzus může být mylný, zde se ale domnívám, že tomu tak není. Těžší je ovšem přesvědčit veřejnost a politiky.
Autorem je N. Gregory Mankiw.
(Zdroj: NYTimes)