Chris Williamson, hlavní ekonom společnosti Markit zaměřené na ekonomický výzkum, označil v lednu Francii za „nového nemocného muže Evropy“. Vzhledem k téměř nulovému růstu HDP, rostoucí nezaměstnanosti a vršícímu se veřejného dluhu – nemluvě o kontraproduktivní politice úspor – lze s tímto názorem těžko polemizovat. A vzhledem k hlubokému významu Francie pro hospodářskou a politickou stabilitu Evropy to představuje významné ohrožení celého evropského projektu.
Nedávný vývoj událostí Williamsonovu diagnózu potvrzuje. Aktivita francouzských firem klesla v prosinci na sedmiměsíční minimum. Ačkoliv daňové příjmy vzrostly v loňském roce o 32 miliard eur, schodek státního rozpočtu klesl o pouhých osm miliard a veřejný dluh se zvýšil z 89% na více než 93% HDP. Nezaměstnanost současně vystoupala z 9,5% na 10,5%.
Logický závěr zní, že úsporná opatření nejsou správnou odpovědí. Francie musí opustit svou současnou politiku, a to jak kvůli sobě, tak i kvůli zbytku Evropy.
Problémy Francie podobně jako potíže ostatních problémových ekonomik v eurozóně vyvěrají z faktu, že směnný kurz eura neodpovídá hospodářské situaci jednotlivých členských zemí. V důsledku toho jsou virtuální směnné kurzy těchto zemí vůči Německu kriticky nadhodnocené – do té míry, že mzdy v těchto státech rostou rychleji a produktivita práce pomaleji než v Německu. Vzhledem k tomu, že implicitní nominální směnné kurzy jsou v rámci eura „navždy“ fixovány, nahromadily tyto země oproti Německu velké deficity.
Směnné kurzy deficitních ekonomik jsou nadhodnocené také ve vztahu k třetím zemím, jako jsou Spojené státy a Japonsko, zatímco německá měna je podhodnocená, protože o směnném kurzu eura rozhoduje platební bilance eurozóny jako celku, kterou mohutný německý přebytek pokřivuje. Stručně řečeno je směnný kurz eura příliš slabý na nastolení rovnováhy v Německu a příliš silný na nastolení rovnováhy ve Francii a dalších méně konkurenceschopných ekonomikách eurozóny.
Slabší členové eurozóny tak stojí před dilematem: buď expandovat v souladu se svým produktivním potenciálem, a tím vytvářet vnější schodky, anebo vymáhat úsporná opatření a eliminovat vnější schodky snižováním dovozu. Pod tlakem Německa zatím volí druhou možnost.
Současný trend „konkurenčních úspor“ je iracionální – za prvé a především proto, že podkopává domácí poptávku, čímž přímo popírá základní princip měnové unie, podle něhož by měl velký domácí trh fungovat jako nárazník proti vnějším poptávkovým šokům. Tímto stavem trpí všichni; dokonce i Německo. Od roku 2007 do roku 2012 koneckonců německý vývoz do ostatních zemí eurozóny klesl o 9%, z 432 miliard na 393 miliard eur.
To však není jediná hrozba, kterou úsporná opatření představují pro těžce vydobytou prosperitu Německa. Euro také způsobuje, že se hospodářský cyklus Německa odchyluje od hospodářského cyklu méně konkurenceschopných ekonomik, přičemž však jednotná měna brání v uskutečňování na míru šité měnové politiky. A společná měnová politika, kterou jsou všichni nuceni provádět, zintenzivňuje deflační tlaky ve slabších zemích a zesiluje inflační tlaky v Německu.
Obyvatelé členských zemí eurozóny se stagnujícími ekonomikami navíc stále hlasitěji požadují, aby Německo změnilo svou politiku, zvýšilo mzdy a zavedlo opatření zaměřená na podporu spotřeby a odrazování od úspor. Kladná reakce na tyto požadavky by sice přispěla ke zmírnění politického napětí napříč eurozónou, avšak v Německu by narážela na silný odpor.
Stejně tak platí, že vyřešení krizí, které kvůli současnému rigidnímu systému směnných kurzů nevyhnutelně vypuknou, bude nakonec vyžadovat, aby Německo přistoupilo buďto na odpisy dluhů nebo na rozsáhlé nákupy vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou, které by zaplavily eurozónu likviditou. Obě varianty by šly přitom proti německým zájmům a preferencím, takže by představovaly stejně nefér přístup jako úsporná opatření.
Eurozóna potřebuje takové řešení, které nebude nutit jakoukoliv zemi či skupinu zemí, aby nesly hlavní zátěž spojenou s nezbytnými úpravami – a to znamená kontrolovanou segmentaci měnové unie. Navzdory všeobecnému přesvědčení to lze udělat způsobem, který posílí evropský ideál, místo aby znovu oživoval zápecnický nacionalismus minulosti. Klíčem k tomu je zajistit, aby toto řešení vzešlo z ekonomického a politického jádra Evropské unie.
Konkrétně by Německo jako největší evropská hospodářská mocnost a Francie coby intelektuální strůjce evropského sjednocení měly oznámit, že současně odcházejí od eura a opětovně zavádějí německou marku a francouzský frank. To by mělo za následek okamžitou revalvaci německé marky – a možná i franku – v poměru k euru.
Ostatní členské země EU by se pak musely rozhodnout, zda si ponechají euro v oklestěné podobě, nebo zda se rovněž navrátí k vlastním národním měnám a případně je navážou na oživenou německou marku či francouzský frank. Bez ohledu na jejich rozhodnutí by se tím cenová konkurenceschopnost slabších ekonomik eurozóny podstatně zlepšila.
Francie a Německo by samozřejmě musely přijmout prozatímní opatření, aby zabezpečily stabilitu svých bankovních soustav. Kromě toho by se musely dohodnout s ECB a dalšími evropskými vládami na plánu řízení dluhů denominovaných v eurech.
Období měnové nejistoty, během něhož by si evropské ekonomiky zvykaly na nové prostředí, by bylo nevyhnutelné. Bylo by to však mnohem lepší než hospodářská a politická bezvýchodnost, v níž dnes eurozóna vězí.
Joao Ferreira do Amaral byl profesorem ekonomie a hospodářské politiky na Lisabonské univerzitě a ekonomickým poradcem portugalského prezidenta. Brigitte Granvilleová je profesorkou mezinárodní ekonomie a hospodářské politiky a ředitelkou Centra pro výzkum globalizace na Koleji královny Marie při Londýnské univerzitě. Hans-Olaf , bývalý prezident Spolkového svazu německého průmyslu, je profesorem Mannheimské univerzity.