Mario Draghi na své poslední tiskové konferenci opět ukázal, jak se dá vytvořit zmatek ohledně toho, jaké kroky bude ECB v budoucnu podnikat. Možná, že ve vedení banky ve skutečnosti neexistuje žádný konsenzus, nebo ten konsenzus říká, že je třeba neustále tvrdit, že rizika týkající se budoucího vývoje jsou na obou stranách vyvážená. A nebo říká, že data jsou stále nejasná a mohou být interpretována mnoha způsoby. Tudíž je lepší nic nedělat. Draghiho odpovědi jsou perfektní parodií ekonoma, který si neustále hlídá, aby neudělal chybu a tudíž každé své tvrzení doplní, „ale na druhou stranu.“ A pak řekne, že je tedy možné dělat i pravý opak. Nejlepším příkladem je následující:
„Nejvíce se obávám toho, že v budoucnu přijde stagnace, která bude delší, než ukazuje náš základní scénář. Nyní je situace dosti vážná, nezaměstnanost se sice stabilizovala a vykazuje marginální zlepšení, ale stále se nachází velmi vysoko. Čím déle tomu tak bude, tím více roste poroste pravděpodobnost, že se stane nezaměstnaností strukturální, kterou bude složité snížit konvenční politikou. To jsou tedy mé největší obavy a monetární politika je v tomto ohledu důležitá. Není ale jediným nástrojem. Musíme použít široký balíček politických nástrojů. Jak vždy zdůrazňujeme, na prvním místě leží strukturální politiky, protože řada problémů eurozóny je strukturální povahy.“
Draghi se tedy nejvíce bojí cyklické nezaměstnanosti a toho, že se změní na strukturální. Hádal bych, že ECB je připravena v této oblasti jednat. Ale počkat! Ne tak rychle. Draghi také říká, že monetární politika není tak důležitá jako strukturální reformy, které jsou naprostou prioritou. Podle toho už se ovšem všechna cyklická nezaměstnanost přeměnila na strukturální.
Šéf ECB rovněž uznává, že nízká inflace je špatná a že inflace se nyní nachází pod cílem ECB. Ona ale prý může být i dobrá: „Existují i pozitivní efekty v tom smysly, že zvyšuje reálné disponibilní příjmy, a to zejména u lidí s fixními nominálními příjmy.“ To je zajímavý argument pro ospravedlnění nízké inflace – to bychom možná měli snížit inflační cíle. Draghi navíc tvrdí, že inflace není plně pod kontrolou ECB: „Je vyvolána exogenními faktory. Pokud se podíváme na země jako USA, kde je oživení pokročilejší, je patrné, že velkou úlohu hrají globální faktory.“ Ano, inflace v USA leží nízko, ale Janet Yellen hovoří a jedná úplně jinak než Draghi. Nehledá výmluvy pro to, proč inflace má být nízko, ale snaží se o její zvýšení.
Zdá se tedy, že nás skutečně čeká dlouhodobá stagnace. Počkáme na to, jaká bude inflace v dubnu, Draghi si myslí, že bude vyšší než v březnu. Když ne, bude mít stále dobrý pocit z toho, že inflační očekávání jsou i tak pěkně ukotvena. ECB tak nyní vykazuje známky posedlosti inflací, které jsou ještě horší, než jsme si dříve mysleli. Je těžké představit si, jak nízko by musela inflace klesnout na to, aby si ECB vzpomněla na svůj mandát.
Autorem je profesor ekonomie na INSEAD Antonio Fatás.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse