V září 2001, když byly Spojené státy otřesené teroristickými útoky, ruský prezident Vladimir Putin podpořil invazi USA do Afghánistánu způsobem, který by byl za dob studené války nepředstavitelný. Nedlouho poté ale Američané oznámili, že v Evropě vybudují protiraketový štít, což Rusy pobouřilo. Vztahy Washingtonu a Moskvy mají od té doby stejnou dynamiku a odráží se to i na nynější krizi na Ukrajině: americké kroky, někdy úmyslné a někdy nikoli, vyvolávají přehnanou reakci od ublíženého Putina, napsala agentura Reuters.
Ruský prezident tehdy po 11. září souhlasil, že americká letadla s humanitární pomocí mohou létat přes ruský vzdušný prostor. Umožnil rovněž americké armádě užívat letecké základny v bývalých sovětských republikách ve střední Asii a rozkázal svým generálům, aby své americké protějšky informovali o sovětské okupaci Afghánistánu v 80. letech.
Když Putin o dva měsíce později navštívil prezidenta George Bushe na texaském ranči, americký vůdce o něm prohlásil, že jde "o lídra, který zavede nový styl, je reformátorem a mužem, který přispěje k tomu, aby byl svět mírumilovnější tím, že bude úzce spolupracovat se Spojenými státy".
Na okamžik to vypadalo, že veškerá nedůvěra a antipatie z dob studené války se vytrácejí. Jenže o týden později Bush oznámil, že Spojené státy odstupují od Smlouvy o protiraketové obraně, aby mohly ve východní Evropě vybudovat systém, který ochrání spojence v NATO a americké základny před íránským raketovým útokem. V televizním projevu vysílaném po celé zemi Putin pak varoval, že to může podkopat úsilí o kontrolu zbrojení. "Tento krok pro nás není překvapením," řekl tehdy Putin. "Domníváme se ale, že jde o chybné rozhodnutí."
Nyní rozmístili Rusové desítky tisíc vojáků podél hranice s Ukrajinou a Putin se snaží zmařit, jak to Kreml nazývá, americký plán nechat Rusko obklíčit nepřátelsky zaměřenými sousedy. Podle expertů ruský vůdce rovněž prosazuje takzvaný putinismus, což je konzervativní, ultranacionalistická forma státního kapitalismu, a podle něj globální alternativa k západní demokracii.
Podle některých amerických představitelů se v chování Spojených států rovněž odráží to, že nebyly s to uznat, že i když Sovětský svaz jako ideologický nepřítel už neexistuje, tak Rusko zůstává velmocí, které je třeba věnovat stejnou zahraničněpolitickou pozornost jako například Číně a ostatním velkým zemím.
"Nemyslím si, že jsme jim opravdu věnovali pozornost," říká James F. Collins, který byl koncem 90. let americkým velvyslancem v Moskvě. Bilaterálním vztahy podle něj nebyly považovány za příliš důležité.
Nikdy nic neukazovalo na to, že Putin bude jednoduchým partnerem. Je ruským nacionalistou s autoritářskými sklony, který v sobě skrývá stejně jako jeho ruští předchůdci po dlouhá staletí hlubokou nedůvěru k Západu, říkají někteří američtí činitelé. Svůj názor na svět si zformoval zejména za studené války, kdy byl důstojníkem KGB, a poté jako vládní činitel v chaotickém postsovětském Rusku 90. let. Toto období Putin i mnoho dalších Rusů vidí jako období, kdy Spojené státy opakovaně využívaly ruské slabosti.
Od chvíle, kdy se stal ruským prezidentem v roce 2000, vytyčil si za svůj hlavní cíl obnovení ruské síly a tradiční sféry vlivu. Upevnil si rovněž moc, systematicky potlačuje odpor a využívá dodávek energie jako "ekonomický obušek" vůči sousedům Ruska. S pomocí vysokých cen ropy a ruským vetem v Radě bezpečnosti OSN pak Putin dovedl k dokonalosti umění provokovat americké prezidenty a někdy bránit americké politice.
Úředníci z administrativ prezidentů Bushe i Baracka Obamy prý zpočátku přecenili oblasti, ve kterých mohou s Putinem potenciálně spolupracovat. Poté Washington kombinací přehnané sebedůvěry, nedostatečné pozornosti, ale i občasné nemotornosti, roztočil sestupnou spirálu vztahů s Moskvou.
Kamarádství Bushe a Putina po roce 2001 ztroskotalo na klíčovém sporu: vztahu Ruska k jeho sousedům. V listopadu 2002 Bush podpořil pozvánku NATO, aby sedm zemí včetně bývalých sovětských republik Estonska, Litvy a Lotyšska zahájilo rozhovory o členství v Severoatlantické alianci. V roce 2004 těchto sedm zemí do NATO vstoupilo.
Putin i jiní ruští představitelé se tehdy tázali, proč se NATO neustále rozšiřuje, když nepřítel, kvůli kterému vzniklo, tedy Sovětský svaz, již přestal existovat. A ptali se rovněž, co bude rozšířené NATO dělat s novými hrozbami, jako jsou terorismus a zbrojení.
Podle Thomase E. Grahama, který měl v Bushově administrativě na starosti Rusko, se mělo vynaložit víc úsilí na vytvoření nové postsovětské evropské bezpečnostní struktury, která by nahradila NATO a zahrnovala by Rusko. "Měli jsme usilovat - a měli bychom usilovat i nadále - o bezpečnostní strukturu, která stojí na třech pilířích: Spojených státech, více či méně jednotné Evropě a Rusku," říká Graham. "Naše politika nikdy neotestovala Putina, zda je opravdu pro jiný typ vztahů."
Ale viceprezident Dick Cheney, senátor John McCain a další konzervativci, stejně jako jestřábi mezi demokraty, zůstávali vždy vzhledem k Rusku podezřívaví. Tvrdili, že Moskva nesmí získat právo veta nad rozhodováním, které země mohou do NATO vstoupit a které ne.
Další zásadní spor mezi Bushem a Putinem souvisel s demokracií. To, co Bush a jiní američtí představitelé považovali za šíření demokracie v bývalém sovětském bloku, Putin označoval jako proamerické změny režimů. Americká invaze do Iráku v roce 2003 bez souhlasu OSN a přes odpor Francie, Německa a Ruska, byla pro Putina zlomovým bodem. Prohlásil, že válka změnila americká tvrzení o prosazování demokracie v zahraničí a o dodržování mezinárodního práva ve výsměch.
Putin byl vždy také velmi skeptický, pokud jde o americké snahy podporovat demokracii v bývalém sovětském bloku, kde americké ministerstvo zahraničí a neziskové organizace pořádaly různá školení a poskytovaly peníze místním organizacím podporujícím občanskou společnost. Ve svých proslovech ruský prezident obviňoval Spojené státy z vměšování.
Na konci roku 2003 vedly pouliční protesty v bývalé stsovětské republice Gruzii ke zvolení prozápadního vůdce. O čtyři měsíce později oranžová revoluce vynesla do křesla prozápadního vůdce i na Ukrajině. Podle vysokých amerických představitelů Putin vývoj v obou zemích označil za spiknutí podporované Američany a políček do tváře Rusku jen nedlouho poté, co USA pomohlo v Afghánistánu.
Podle Thomase E. Grahama dávala Bushova administrativa najevo drobnými ale výmluvnými gesty najevo, že ostatní země, zejména Irák, mají přednost před bilaterálními vztahy s Moskvou. V roce 2006 například Bílý dům žádal Kreml o povolení, aby mohlo Bushovo letadlo v Moskvě dotankovat během cesty na asijsko-pacifický summit. Již předem ale dal najevo, že se Bush nechce setkat s Putinem, kterého uvidí na okraj nadcházejícího summitu.
Poté, co si ruští diplomaté stěžovali, Graham byl vyslán do Moskvy, aby zjistil, zda Putin po setkání skutečně touží a dal najevo, že v případě konání schůzky v ní nepůjde o žádné podstatné téma. Nakonec se oba prezidenti setkali a dohodli se na tom, že jejich podřízení budou pracovat na balíčku týkajícím se nešíření jaderných zbraní.
"Když přijel ruský tým do Washingtonu v prosinci 2006, na poměrně vysoké úrovni ... neměli jsme jim co nabídnout," popsal Graham. "Neměli jsme čas nad tím přemýšlet. Pořád jsme se ještě soustředili na Irák," dodal.
Moskva tak podle něj získala pocit, že jí Bushova administrativa přehlíží. "V prvních letech Bushovy vlády jsme promeškali několik příležitostí, kdy se věci mohly nastartovat jinak," myslí si Graham. "Později některé z našich kroků, ať již úmyslné či nikoliv, vysílaly do Moskvy jasnou zprávu, že nás nezajímá."
Bushův vztah s Putinem se definitivně rozpadl v roce 2008. V únoru Kosovo s podporou Spojených států jednostranně vyhlásilo nezávislost na Srbsku, což byl krok, který se Rusko jakou dlouholetý stoupence Bělehradu snažilo diplomaticky blokovat více než desetiletí. V dubnu pak Bush na summitu NATO v Bukurešti získal podporu pro výstavbu protiraketového štítu ve východní Evropě.
Bush tehdy rovněž vyzval NATO, aby Ukrajinu a Gruzii zařadila do takzvaného Akčního plánu členství, který je jedním z formálních předstupňů na cestě ke vstupu do aliance. Francie a Německo byly tehdy proti a varovaly, že další rozšiřování NATO by vyvolalo agresivní postoj Ruska. Aliance nakonec vydala jen prohlášení, že se obě země "stanou členy NATO". Kompromis ale hrozil vést k tomu, že na jedné straně stejně popudí Moskvu a na druhé zároveň Kyjevu ani Tbilisi nedostanou pevný příslib budoucího vstupu do NATO.
To vše podle některých amerických představitelů umocnilo v ruském vůdci pocit oběti. "Všechny tři věci - nezávislost Kosova, protiraketová obrana a rozhodnutí o rozšíření NATO, nastaly v těsném sledu a vyvolaly v něm pocit, že lidé Rusko využívají," uvedl nejmenovaný americký diplomat. V srpnu roku 2008 Putin vrátil úder. Poté, co Gruzie zahájila ofenzívu, aby získala zpátky kontrolu nad proruskou oblastí Jižní Osetie, Putin zahájil vojenskou operaci, která vedla k ruské kontrole nad Jižní Osetií a další separatistickou oblastí, Abcházií.
Bushova administrativa, která se angažovala v Iráku a Afghánistánu, veřejně protestovala, ale odmítla v Gruzii vojensky zasáhnout. Putin z toho vyšel jako jasný vítěz a dosáhl svého cíle postavit se Západu.
Obama po svém volebním vítězství v roce 2008 politiku vůči Moskvě významně revidoval. Hlavním architektem byl Michael McFaul, profesor Stanfordovy univerzity a hlasitý zastánce větší demokracie v Rusku, který nahradil v Radě národní bezpečnosti Thomase Grahama.
V nedávném rozhovoru McFaul prohlásil, že když Obamův tým zkoumal zahraničněpolitické cíle předchozí administrativy, jen málo z nich se týkalo Ruska. Jen jeden souvisel přímo s bilaterálními vztahy s Moskvou: nová smlouva o omezení jaderných zbraní. Výsledkem podle McFaula bylo, že vztahy s Ruskem byly považovány za důležité při dosahování jiných zahraničněpolitických cílů, ale nikoli samy o osobě.
Nová Obamova strategie byla založena na "resetování" vztahů. A v červenci 2009 odcestoval Obama do Moskvy, aby ji tam zahájil.
V rozhovoru pro agenturu AP pár dní před odletem z Washingtonu se tehdy Obama opřel do Putina, který se stal v roce 2008 ruským premiérem. Uvedl, že Spojené státy si vytvářejí "velmi dobré vztahy" s mužem, který Putina nahradil - s Dmitrijem Medveděvem. Putina rovněž obvinil z toho, že má ke vztahům s Washingtonem přístup ještě z dob studené války. "Myslím si, že Putin jednou nohou funguje ve starých časech a druhou v nových," řekl Obama.
V Moskvě strávil americký prezident pět hodin s Medveděvem a jen jednu s Putinem, který byl i jako premiér stále považován za skutečného vůdce země. Po jejich setkání Putin řekl, že americko-ruské vztahy si prošly různými fázemi. "Zažili jsme období, kdy naše vztahy vzkvétaly, ale i fáze, kdy převládla pochmurná nálada a stagnace," prohlásil tehdy ruský premiér, zatímco Obama seděl jen kousek opodál.
Zpočátku se resetování vztahů celkem dařilo. Během Obamovy návštěvy Moskva souhlasila, že umožní americké armádě dopravovat vojenské zásoby do Afghánistánu přes Rusko. V dubnu 2010 podepsaly USA a Rusko novou odzbrojovací dohodu START, která měla vést ke snížení jaderných arzenálů. O něco později ve stejné roce Rusko podpořilo ekonomické sankce OSN vůči Íránu a zablokovalo dodávku ruského systému protivzdušné obrany S-300 do Teheránu.
Podle expertů byly dva roky relativních "líbánek" mezi Moskvou a Washingtonem výsledkem práce Obamovy administrativy, která se snažila zapojit Rusko do témat, kde existovaly společné zájmy, jako je například snižování počtu jaderných zbraní či boj proti terorismu. Oblasti, které byly předmětem sporu již za Bushovy administrativy, tedy demokracie a ruští sousedé, se téměř neřešily.
V roce 2012 byl Putin potřetí zvolen prezidentem. Začal rozsáhle potírat opozici a snažil se opětovně centralizovat moc. McFaul, který byl tehdy americkým velvyslancem v Moskvě, jeho kroky veřejně kritizoval ve svých projevech i na Twitteru.
McFaul přičetl Putinovi odpovědnost za zhroucení vztahů mezi Washingtonem a Moskvou. Prý ještě jako premiér opakovaně odmítal pozvání do americké metropole a odmítl rovněž poté, co se stal opakovaně prezidentem, jet na jednání skupiny G8 do Washingtonu.
McFaul, podobně jako diplomaté z Bushovy éry, uvedl, že americký prezident nemůže vyměnit ruskou spolupráci, například pokud jde o Írán, za americké mlčení ohledně demokracie v Rusku a tlaku Moskvy na její sousedy. "Nebudeme to dělat, pokud by to znamenalo, že bychom to dělali výměnou za naši obhajobu demokracie a lidských práv," dodal McFaul.
V roce 2013 se americko-ruské vztahy ještě více zhoršily. V červnu Putin udělil azyl Edwardu Snowdenovi, který stál za vyzrazením informací o americké výzvědné služby NSA. Obama na oplátku zrušil plánované podzimní setkání s Putinem v Moskvě.
Loni na podzim začali demonstranti v Kyjevě požadovat, aby se Ukrajina přiblížila k Evropské unii. Obamova administrativa tehdy podpořila plán přiblížit Kyjev k EU a vzdálit ho od proruského ekonomického bloku vytvořeného Putinem. Jak v této souvislosti zmiňují mnozí kritici, bylo tehdy chybou nutit Ukrajinu, aby si musela vybrat jednu stranu.
Podle Jacka F. Matlocka, který byl v letech 1987 až 1991 americkým velvyslancem v Moskvě, roky sílících protestů vyvolaly v Putinovi pocit, že Západ ho obkličuje nepřátelskými sousedy. A po dlouhá staletí ruští vůdci považovali přátelskou Ukrajinu za životně důležitou pro obranu Moskvy. "Skutečnou červenou čárou byla vždycky Ukrajina," říká Matlock. "Když je začnete dráždit v nejcitlivější oblasti, navíc týkající se jejich bezpečnosti, dostane se vám náležité reakce, dodal Matlock.
Podle amerických expertů je klíčové, aby USA vytvořily novou strategii vůči Rusku, která by nepříčítala nynější krizi jen Putinovi. Podle Matthewa Rojanskyho z Wilsonova střediska démonizování Putina odráží trvající neschopnost amerických představitelů rozpoznat moc, zájmy a význam Ruska. "Putin je odrazem Ruska," řekl Rojansky. "Tahle podivná představa, že Putin odejde a Rusko bude najednou poddajné, je falešná."
Podle Matlocka je důležité, aby Washington a Moskva ukončily nynější praxi, kdy po neopatrném americkém kroku následuje přehnaná ruská reakce. "Mnoho problémů v našich vztazích opravdu souvisí s tím, co já bych nazval, nerozvážné americké kroky," myslí si Matlock. "Mnoho z nich nebylo myšleno, aby Rusku uškodily. Moskva ale často ... reagovala přehnaně," uzavírá.