Je jasné, že když začne konzervativní německá centrální banka volat po rychlejším růstu mezd, děje se v evropské ekonomice něco velmi vážného. Je to pravda. Všichni ve Frankfurtu, který je domovem pro Bundesbanku a ECB, totiž podcenili to, s jakou zatvrzelostí se bude inflace v eurozóně držet nízko. V listopadu došlo k jejímu prudkému propadu, v červenci se držela na 0,4 %. Ruské sankce budou na evropskou ekonomiku působit negativně a inflace bude nízko ještě déle. Itálii opět tíží stagnace, ve zbytku eurozóny ztratilo oživení své momentum. Pouze ve Španělsku dochází k určitému zvýšení tempa růstu. S nezaměstnaností na 24,5 % bych to ale snad ani nenazýval oživením.
Německá ekonomika si vede relativně dobře. I zde ovšem zůstává inflace pod cílem ECB, který je nastaven na 2 %. Bundesbanka nyní tvrdí, že mzdy by měly růst o 3 %. To odráží logiku německého vyjednávání o mzdách, které se odvíjí od výše inflace a růstu produktivity. Mzdy totiž rostou o inflaci plus dohodnuté procento z růstu produktivity. Podle tohoto systému by nemělo docházet k poklesu reálných mezd a zaměstnanci i akcionáři by měli profitovat z růstu produktivity. Návrh Bundesbanky odpovídá inflačnímu cíli ECB a celé očekávané výši letošního růstu produktivity.
Proč by ale měli zaměstnavatelé předstírat, že ceny rostou o 2 %, když ECB není dlouhodobě schopna tohoto cíle dosáhnout? Inflace nyní dosahuje 0,4 % a podle očekávání se během následujících dvou let, pro která jsou mzdy vyjednávány, nezvedne na 2 %. A proč by se měli zaměstnavatelé vzdát veškerých zisků z růstu produktivity? Reformy trhu práce, které byly provedeny v posledním desetiletí, snížily význam odborů. Zaměstnanci mají velkou motivaci k tomu, aby si drželi své pracovní místo, protože nezaměstnanost by pro ně znamenala velký pokles příjmů. Všechny reformy byly prováděny přesně s tím cílem, aby klesla síla odborů a mzdy nerostly nad míru danou inflací a produktivitou. K těmto dvěma bodům se přidává rostoucí nesoulad mezi oficiálně vyjednanými podmínkami a skutečnými mzdami. Jen 18 % německých zaměstnanců je v odborech, což je jedna z nejnižších úrovní v EU. Dohody v jednotlivých firmách se pak velmi často liší od toho, co bylo celkově vyjednáno.
Pro německé konzervativní ekonomy neznamená neustále unikající inflační cíl žádný velký problém. Byli by šťastní i v případě, kdyby se inflace pohybovala u nuly. Proč tedy Bundesbanka cítí potřebu volat po vyšších mzdách? Hans-Werner Sinn tvrdí, že Bundesbanka chce podniknout preventivní kroky proti kvantitativnímu uvolňování ze strany ECB. Ať už je důvod jakýkoliv, pochybuji o tom, že Bundesbanka bude úspěšná. Před dvaceti lety tomu mohlo být jinak. Nyní ale Německo tvoří součást měnové unie, která je téměř čtyřikrát větší než jeho ekonomika.
Volání po vyšších mzdách je znakem zoufalství. Ukazuje, že německá centrální banka nechce řešit jádro problému, kterým je nedostatečná agregátní poptávka. Na tu dolehla finanční krize, nadměrné fiskální utahování a opakované chyby v monetární politice. Eurozóna nepotřebuje státem nastavené mzdy, ale další monetární uvolnění. ECB měla začít s velkým programem nákupu aktiv už před rokem. EU by měla umožnit vládám, aby letos přestřelily své fiskální cíle. Fiskální kompakt by měl být opuštěn, protože od roku 2016 vyvolá další fiskální utrpení. Evropští politici se opět dostali do situace, kdy by měli učinit opak toho, co slíbili.
Zdroj: FT