Včera jsme společně nahlédli na argumenty ve prospěch brzkého zotavení ceny ropy (blíže se s nimi čtenáři mohou seznámit ZDE). Dnes zkusíme rozvinout zcela opačnou linku a zmíníme argumenty v neprospěch budoucího návratu cen ropy k dřívějším úrovním.
V první části jsem logiku postupného růstu cen zakončili tvrzením, že pokles nabídky spojený s uzavíráním nekonvenční těžby může vrátit cenu ropy zpět do dřívější rovnováhy. Jenže je to právě nabídková strana, ve které můžeme hledat důvody, proč je teorie o
brzkém reboundu v cenách chatrná.
V předchozích letech byla
tvorba nabídky především v moci kartelu OPEC. Jeho faktický vůdce
Saudská Arábie v případě potřeby reagoval utlumením těžby a vracel trh
neustále do cenové rovnováhy. Stabilně tak dokázal cenu posouvat do jejího rovnovážného stavu (neuvažujeme výkyvy ceny dané změnou v poptávce). Jenže boom nekonvenční těžby situaci na
trhu s ropou změnil.
Pokud by totiž Saudská Arábie použila
podobnou strategii ve snaze vrátit ceny do původní rovnováhy i nyní, snadno by se mohlo stát, že by část její
pozice přebrali ostatní těžaři. Rusko, ostatní členové OPEC i USA totiž čím dál více touží (především pak v prostředí nižších cen) po další části tržního podílu. S vyšším objemem dodávek partnerům by totiž i při nižší marži mohli generovat dostatečně vysoké příjmy. To si samotná Saudská Arábie samozřejmě dobře uvědomuje a už
několikrát proto avizovala, že nabídku nesníží ani v případě dalšího
poklesu cen ropy (jelikož se jedná o nákladově nejefektivnějšího těžaře,
může zisky realizovat i při dalším propadu). I proto klíčový těžař, který dlouhodobě vyrovnával nabídkovou stranu fakticky na svou funkci rezignoval a nechává ceny ropy padat.
Zastánci reboundu by v tuto chvíli mohli
namítnout, že neochota Saudů stlačit cenu ropy je pouze vychytralou strategií, v jejímž rámci by z
trhu měli vymizet méně efektivní těžaři (břidlice), kteří tlačí na cenu.
Jenže problémem této úvahy je, že investice do nekonvenčí těžby vedly k
výraznému zadlužení amerických společností. Ty tak budou pravděpodobně
ve snaze splácet své závazky ochotné nést i po delší dobu případné
ztráty, jen aby naplnily pohledávky svých věřitelů. Saudská Arábie tak sice může zachováním nižší ceny ropy vyvinout dodatečný tlak na americké těžaře, ti však s ohledem na své závazky v brzké době nejspíš nepřistoupí na hromadné uzavírání svých (ač neprofitabilních) těžisek.
Kromě operačních překážek, existuje i další argument proti postupnému uzavírání nekonvenčních ložisek. Na břidlivocou těžbu je třeba nahlížet jako na technologii, která
funguje na procesu učení se. I kdyby trh opustila řada neefektivních
těžařů, postupné zdokonalování technologie těžby povede ke snížení
break-even bodů těch ostatních a tlak na ceny bude ještě silnější. Ani krátkodobý úbytek hráčů na trhu tedy nemusí ceny na delší dobu posunout výše, neboť se postupně začne projevovat tlak efektivnějších nekonvenčních těžařů.
Z tohoto pohledu se pak zdá, že nekonvenční těžba nevede k vychýlení ceny ropy z rovnováhy,
ale k její celkové změně. Ceny ropy tak sice mohou postupně vyšplhat o pár desítek dolarů výše, kde je tržní konsensy očekávájí, na vyšších, dřívějších úrovních se však usadí jen velice nepravděpodobně. Vstup
nekonvenčních těžařů totiž rozbíjí základní pravidla dřívějšího
monopolního postavení kartelu a tlačí na pokles realizovaných marží. V
rámci „teorie her“ se tak rodí situace známá jako vězňovo dilema, v němž
za současného stavu věcí existují pouze dvě východiska. Spolupracovat a utvořit novou kartelovou
dohodu mezi OPEC a dalšími světovými těžaři, nebo hrát sám za sebe a
nadále na trhu tlačit cenů ropy níže. Koncept teorie her z historie
pak ukazuje, že mají hráči tendenci volit druhou variantu...