Německá meziroční míra inflace včera povylezla na hodnotu 0,3 %, přesto to s německými dluhopisy neudělalo vůbec nic. Až do maturity sedmi let zůstávají výnosy dluhopisů záporné - jinak řečeno investoři musí německé vládě platit za to, aby jí mohli půjčit. Ve vyspělé Evropě nejde o neobvyklý jev a dokonce i v českém případě pozorujeme, že naše ministerstvo financí si klidně může až do tří let půjčovat se záporným úrokem.
Tato situace samozřejmě nevznikla jen tak, ale musela jí k ní dopomoci ECB, která v rámci svého antiinflačního tažení začala nakupovat do své bilance dluhopisy ve výši 60 mld. euro měsíčně. Centrální banka tak má na trhu dluhopisů velkou dodatečnou poptávku, že začínají růst oprávněné obavy o dostatek německých dluhopisů, které by mohla koupit. ECB si totiž stanovila podmínku, že může kupovat jen dluhopisy, které nemají výnos nižší než mínus 0,2 %, čímž de facto stanovila i strop, jak drahé dluhopisy může nakupovat. S pokračujícími nákupy ECB se však objem německých dluhopisů splňující tuto podmínku rychle ztenčuje a podle Wall Street Journal je to nyní jen 58 % emitovaného vládního dluhu. Co s tím?
Krátkodobé tržní řešení spočívá v tom, že i výnosy dlouhodobých německých vládních dluhopisů budou mít tendenci klesat pod nulu, takže i výnos nejoblíbenějšího desetiletého Bundu bude v záporu. Ani to však nemusí stačit a ECB třeba nakonec vyrukuje s tím, že může nakupovat dluhopisy ještě daleko dražší - tedy s výnosy hluboko pod -0,2 %. Ani to však nemusí stačit a pak přijde okamžik, kdy se bude zapotřebí podívat na nabídky dluhopisů, které implikuje rozpočtová politika. Bude třeba se zamyslet nad tím, zdali fakt, že je německých dluhopisů málo a přitom inflace jen mírně pozitivní nenaznačuje tvůrcům hospodářské politiky v Německu i eurozóně něco více. Jestli převažující záporné výnosy u vládního dluhu opravdu nejsou výstražným vzkazem trhů politikům o tom, že rozpočtové šrouby v Německu a některých dalších zemích měnové unie jsou příliš utažené na to, aby se podařilo zvýšit míru inflace v situaci, kdy se politika ECB nachází v pasti likvidity a není toho schopna.
Region
Středoevropské měny začaly tento týden velmi klidně. Koruna se pohybovala ve velmi úzkém pásmu okolo stávajících hodnot a zlotý spolu s forintem mírně posílily. Zlotý podpořil tentokrát další člen bankovní rady Bratkowski, známý svými holubičími postoji, který včera uvedl, že silný zlotý není argumentem pro snižování sazeb a že zlotému zbývá ještě prostor pro posílení, než se dostane na hodnoty, které by mohly ovlivnit konkurenceschopnost polských exportů. Čímž znovu potvrdil závazek NBP ponechat sazby beze změn po delší časový horizont.
Ani dnešek by neměl přinést žádné zvraty. Maďarské PPI by mělo potvrdit, že cenové tlaky se v únoru v ekonomice prakticky nevyskytovaly a zpřesněná data českého HDP by významnější tržní reakci také vyvolat neměla. Zajímavější by z tohoto hlediska mohla být až zítřejší PMI.
Dluhopisy
Německý bund dál přešlapuje na místě a desetiletý výnos se pohybuje na dostřel od 0,20 %. Od dalších zisků odradil německé fixně úročené papíry dobrý výsledek podnikatelské nálady v Itálii a nárůst německé inflace. Na druhou stranu německému bundu hraje dál do karet pokračující QE, které by mělo v nadcházejícím roce a půl v zásadě vyluxovat plánované emise německé vlády. A pořád je ve hře také riziko Grexitu. To sice nemá takový destrukční potenciál jako v roce 2012, ale může na čas do hry vrátit re-denominační riziko. A to by se bundu samozřejmě líbilo. Včera německá kancléřka zopakovala, že Athény musí nejprve předložit seznam seriózních a propracovaných reforem a schválit je v Parlamentu, až pak mohou pomýšlet o další pomoc.