Země střední a východní Evropy jsou dnes součástí EU a NATO a jejich členství se zdá být pevné. Je tomu ale skutečně tak? Ještě před rokem by se podobná otázka zdála absurdní. Nyní je ale jasné, že Rusko sleduje ambiciózní strategii: Chce rozdělit NATO a otočit směr, kterým se Evropa v období po studené válce ubírá. Dosáhnout toho chce podporou antievropských a antiamerických politických sil, médií a ideologií.
Velkých úspěchů dosahuje v zemích bývalého sovětského bloku, ale snaží o to i jinde. Kreml nemusí vytvářet protievropské strany ve Francii a Itálii, ale může je podporovat. Národní fronta Marine Le Penové dostala půjčku ve výši 9 milionů eur od rusko-české banky. Rakouská Strana svobodných a italská Lega Nord patří mezi řadu krajně pravicových stran, které mají vazbu na Rusko. V Řecku Kreml podporuje ultralevicové i ultrapravicové strany. Když chce Alexis Tsipras vypadat vzdorovitě, vydá se do Moskvy.
Úplná změna režimu a posun k proruské vládě je nejjednodušší v menších zemích, kde jsou média chudá a snadno zmanipulovatelná a kde převládá populismus. Ne všechny země v posledních 25 letech zbohatly, mladí lidé si nepamatují, jaké to bylo za vlády komunismu a neporovnávají se se svými rodiči, ale s mladými z bohatších zemí. Irák poškodil celou transatlantickou alianci, finanční krize zase důvěru v ekonomický model západních ekonomik.
Internet v celé oblasti střední a východní Evropy je plný zloby, nespokojenosti a ničím nepodložených informací. V Praze mi jeden bývalý ministr řekl, že na něj kvůli (podle jeho slov vymyšlené) korupci útočily internetové portály, které také podporovaly zabrání Krymu Ruskem a válku na Ukrajině. Ve Varšavě se najednou objevila proruská strana, jejíž názory jsou šířeny po polských internetových stránkách.
V takové atmosféře se zdá, že Západ už není tak atraktivní jako dříve. Český prezident, jehož volební kampaň byla částečně financovaná šéfem české pobočky Lukoilu, vystupuje proti sankcím uvaleným na Rusko. Vedle toho zlehčuje ruskou intervenci na Ukrajině a pozval do Prahy ruské oligarchy, kteří jsou předmětem ruských sankcí. Maďarský premiér Viktor Orbán zase minulý rok vyjednal ruskou půjčku na dostavbu jaderné elektrárny a pár měsíců potom volal po opuštění západních „dogmat a ideologií“. Seznam je delší, ruský vliv je patrný i v Bulharsku, Srbsku či Makedonii.
Rusko se nesnaží o vytváření problémů, pouze je podporuje tam, kde už vznikly. Pro něj by bylo dostačující, kdyby se k Řecku přidalo pár dalších vlád, které by protestovaly proti sankcím. Jeho dlouhodobější ambice jsou ale hlubší. Kdyby se ve střední Evropě dostali k moci populisté, možná by Rusko nakonec přesvědčilo Německo, že jeho vztahy s Ruskem jsou důležitější než vztahy s nespolupracujícími členy EU. U Angely Merkelové to není pravděpodobné, ale u jiných by to šlo. V Německu je navíc už dlouho patrný antiamerikanismus, podpora NATO klesá. Avšak i kdyby se Rusku nepovedlo splnit tento cíl, může nadělat mnoho škod.
Autorkou je Anne Applebaum.
Zdroj: FT