Už dlouho se hovoří o tom, že „financializace“ ekonomice neprospívá. Je prostě něco znepokojujícího na tom, že finanční sektor zabírá stále větší a větší část naší ekonomické aktivity. Finance jsou koneckonců o alokaci zdrojů v ekonomice. K tomu by měly sloužit správně nastavené ceny aktiv, které pomohou firmám určit, do kterých projektů investovat a do kterých ne. Když je velká část zdrojů alokována přímo ve financích, je tu méně zdrojů pro zbytek ekonomiky.
Kritici pravděpodobně nad výše uvedeným mávnou rukou s tím, že jde o pozůstatek z dob minulých. Posunuli jsme se prostě od zemědělství k výrobě a pak ke službám a financím. A celá debata se točí v kruhu. I když se objevilo několik studií, které tvrdí, že financializace souvisí s nižším růstem, je těžké najít skutečně existující vazbu mezi nimi. Například turecký ekonom Ozgur Orhangazi v roce 2008 zjistil, že finanční sektor obvykle roste v době, kdy investice ve zbytku ekonomiky zpomalují. To ovšem neznamená, že tu pozorujeme nějakou kauzalitu.
To samé je problémem i u jiných studií včetně studie od Banky pro mezinárodní vypořádání, která hovoří o nelineárním vztahu mezi finančním sektorem a růstem. Podle ní dochází k tomu, že když finanční sektor dosáhne určité velikosti, růst celé ekonomiky začne zpomalovat. I zde ale pozorujeme korelaci a ne nutně kauzalitu. Je třeba možné, že zpomalující ekonomika potřebuje více zdrojů ve financích, aby byly dobře identifikovány investiční příležitosti, které ještě zbyly.
Celou věc je tedy těžké vyřešit bez toho, abychom popsali nějaký konkrétní mechanismus, kterým by velký finanční sektor brzdil zbytek ekonomiky. To se možná nyní povedlo, když ekonomové Gianluca Benigno, Nathan Converse a Luca Fornaro začali ve své nové studii hovořit o „prokletí finančních zdrojů“. Tato teorie tvrdí, že pomalý růst nemusí způsobovat finanční sektor sám o sobě, ale obrovský příliv finančních investic ze zahraničí. Jde o finanční verzi známého „prokletí přírodních zdrojů“. To se týká široce rozšířeného jevu, kdy země s velkým přírodním bohatstvím trpí pomalejším ekonomickým růstem. Dochází totiž k tomu, že čím více ropy, mědi či jiné komodity země vyváží, tím silnější je její měna, a ta doléhá na ostatní exportní sektory. Název pak zní holandská nemoc.
Benigno a jeho tým tvrdí, že příliv kapitálu vyvolává také určitý druh holandské nemoci. Příliv peněz ze zahraničí totiž nasměruje zdroje směrem k odvětvím, jako je stavebnictví či samotné finance. Výrobní sektor ale trpí nedostatkem zdrojů a klesá jeho podíl na celkovém produktu. V krátkém období vyvolá tento vývoj boom, ale v delším období je pro ekonomiku pohromou. Ve výrobním sektoru docházelo v posledních desetiletích k nejvyššímu růstu produktivity a pokud tento sektor upadá, upadá i produktivita v celé ekonomice. Benigno dává za příklad Španělsko. Na konci devadesátých let do něj začal proudit zahraniční kapitál, většina z něj směřovala do realitního sektoru. V té době také došlo k propadu produktivity – nastal pokles celkové efektivity španělské ekonomiky.
Znamená to vše, že volný obchod je pro některé země hrozbou? Upřímně řečeno, ano. Standardní argumenty se soustředí na jeho krátkodobé přínosy, ale pokud investoři přemýšlejí krátkodobě, mohou tím poškodit dlouhodobý růst. Mobilita kapitálu představuje v mezinárodním obchodu klíčový prvek, ekonomové se ale stále více obávají toho, jak destabilizuje finanční trhy, vyvolává jejich propady i recese. K těmto obavám můžeme možná přidat i to, že příliv kapitálu vede rovněž k dlouhodobé stagnaci ekonomiky. Financializace tedy může být symptomem mnohem většího problému – prokletí přílišného množství zahraničního kapitálu. Lékem by podle Benigna a jeho spolupracovníků mohly být nákupy zahraničních aktiv ze strany vlády, ke kterým by docházelo ve chvíli, kdy do země míří velký objem zahraničního kapitálu. Jinak řečeno: „Pokud vám posílají peníze, je nejlepší poslat jim je hned zpátky.“
Autorem je ekonom Noah Smith.
Zdroj: Bloomberg