Americké prezidentské volby oficiálně odstartovaly překvapením v táboře republikánů v podobě vítězství Teda Cruze s více než tříprocentním náskokem nad do značné míry kontroverzním Donaldem Trumpem. První tři republikánští kandidáti si v Iowě vedli poměrně vyrovnaně a z prvních primárek lze jen těžko dělat závěry, nicméně je i tak zajímavé, že právě Cruz je obhájcem návratu ke zlatému standardu a v případě jeho vítězství ve volbách by tak Spojené státy mohly teoreticky čekat poměrně zásadní změny a dolar by mohl být opět navázán na určité stanovené množství žlutého drahého kovu…
Jak se právě Cruz vyjádřil v listopadové debatě republikánských kandidátu na prezidenta USA, zlatý standard podle něj přispěl k prosperitě za Brettonwoodského systému a pomohl pracujícím mužům a ženám. Ve skutečnosti ale jeho tvůrci na konferenci v Bretton Woodsu nový mezinárodní měnový systém navrhli výslovně tak, aby nešlo o zlatý standard. Věřili totiž, že právě měny kryté zlatem stály z velké části za Velkou depresí. Za Brettonwoodského systému národy naopak nebyly povinny nastavovat měnovou politiku podle množství zlata ve státní pokladně, ale spíše jí řídily v souladu se svými ekonomickými potřebami. V rámci zlatého standardu je to právě drahý kov ve státních trezorech, který určuje množství peněz v oběhu. Pokud skrze kupříkladu obchod národní zásoby zlata vzrostou, země vydá více domácí měny. V opačném případě emituje lokální měny méně.
Pro představu:
USA měly k listopadu 2015 největší světové rezervy zlata
Oficiální zlaté rezervy k listopadu 2015 v metrických tunách.
Čína zase v roce 2014 nejvíce zlata vytěžila
Produkce zlata v metrických tunách za rok 2014.
Bez ohledu na historické omyly senátora Cruze je však láska mnoha republikánů ke zlatému standardu pověstná. Mezi obdivovatele tohoto systému patřili i jiní prezidentští kandidáti z republikánského tábora, kteří jsou již v rámci souboje o post hlavy státu ze hry - Rand Paul a Ben Carson. Oblíbenost zlatého standardu u některých konzervativců nepramení z ničeho jiného než víry tradičních republikánů v jeho roli nástroje omezování vládního vlivu nad ekonomikou. Návrat k takovému standardu by však měl v současné době katastrofické následky. Již tvůrci Brettonwoodského systému si byli vědomi toho, že ekonomika závisí nejen na tom, co se děje, ale také na tom, co lidé očekávají, že se stane.
Zřejmým problémem zlata v roli měny je jednak jeho relativně limitované množství v poměru k neustále rostoucímu počtu lidí nebo zboží. V dlouhodobém horizontu zlatý standard navíc vyvíjí tlak na ceny, protože hodnota peněz roste. Pokud ale ceny nějakou dobu klesají, snižuje se pravděpodobnost, že lidé budou utrácet. Rovnice je jednoduchá, pokud spotřebitelé věří, že ceny budou i dále klesat, odkládají logicky své nákupy na později. Za nějaký čas tak takový standard může vytvořit deflační spirálu, která ekonomiku úplně zastaví. To se koneckonců stalo za Velké hospodářské deprese, a proto také prezident Franklin D. Roosevelt zlatý standard v prvních dnech po nástupu do úřadu americké hlavy státu opustil.
Navzdory všem svým nevýhodám však atraktivita této politiky pro americké republikány má svůj význam. Navázání dolaru na určité množství žlutého drahého kovu totiž svazuje ruce tvůrcům měnové politiky a zbavuje je možnosti jednat dle svého uvážení. Centrální banka potom nemůže v zájmu předcházení krizím nebo působení proti nim upravovat peněžní zásobu. Pro mnoho republikánů proto zlatý standard představuje jakýsi měnový ekvivalent vládní odstávky. Zdá se, že to, co Cruzovi a některým jeho spolustraníkům skutečně leží v žaludku, je americký Fed.
Zdroj: WSJ, NY Times