Riziko a návratnost investic jsou spolu propojeny. To je v podstatě základní poučka všech kurzů financí. Bezpečná aktiva vynáší málo, pokud chceme výnos vyšší, musíme investovat do něčeho rizikovějšího. Akademici tento vztah zkoumají už desítky let a výsledkem jsou modely typu CAPM a teorie efektivních trhů. Investoři tyto teorie zpětně používají v praxi, což má samo o sobě dopad na to, jak trhy fungují. A ve výsledku může dojít i k oslabení vazby mezi rizikem a výnosy.
Journal of Portfolio Management nyní přinesl dvě studie, které se zabývají modelem CAPM. Ten předpokládá, že akcie, které jsou volatilnější než celý trh (mají vysokou betu), by měly vynášet více než málo volatilní akcie. Více rizika prostě znamená více zisků. V praxi ale pozorujeme něco jiného. Studie „Risk Neglect in Equity Markets“, jejímž autorem je Malcolm Baker, pracuje s dvěma portfolii, v prvním jsou akcie s nízkou betou a v druhém akcie s vysokou betou. Jeden dolar investovaný od roku 1967 do prvního podle výpočtů autora by do dneška vynesl 190 dolarů, dolar investovaný do druhého pouze 18 dolarů. Rozdíl v roční návratnosti odpovídá 5,5 %. Portfolio z akcií s nízkou betou má přitom menší volatilitu a nejvyšší rozdíl mezi vrcholem a dnem jeho hodnoty dosahuje 35 %, zatímco u druhého portfolia to je 75 %.
Uvedené by tedy znamenalo, že nižší riziko znamená vyšší výnosy a ne naopak. Jinak řečeno, šlo by o oběd zadarmo. Jenže pokud tuto hypotézu testujeme na světových trzích, tradiční pravidlo „méně rizika, méně zisků“ platí. Kde je tedy zakopaný pes? Baker není první, kdo si popsané anomálie všiml. O „anomálii nízké bety“ psal už Fisher Black v roce 1993. Investiční skupina AQR ji vysvětluje chováním institucionálních investorů. Ti se podle této teorie snaží nákupem rizikovějších akcií zvýšit dosahovanou návratnost, jenže vysoká poptávka po rizikových akciích vede k přílišnému růstu jejich ceny a to se poté promítá do jejich nižší návratnosti. Na to by měli investoři reagovat tím, že začnou nakupovat akcie s nízkou betou a svou návratnost zvýší tím, že své nákupy budou financovat dluhem. V tom jim ovšem brání regulace, takže anomálie přetrvává.
Druhá studie nese jméno „Index-Linked Investing - A Curse for the Stability of Financial Markets around the Globe?“ a jejími autory jsou Lidia Bolla, Alexander Kohler a Hagen Wittig. Zabývá se tím, jaký dopad na trh jako celek má rostoucí obliba indexových fondů, které sledují vývoj konkrétních indexů. Dochází k závěru, že tato rostoucí obliba sebou nese větší volatilitu celého trhu a vyšší korelaci mezi pohybem cen jednotlivých akcií. Jinak řečeno, snaha investorů o snížení rizika nákupem indexového fondu vede k tomu, že trh jako celek je rizikovější.
Institucionální investoři bývají k podobným studiím a akademikům skeptičtí a ohledně jejich vztahu koluje řada vtipů. Můj oblíbený zní následovně: Investor z hedge fondu se ptá akademika, proč není bohatý, když je tak chytrý. Akademik se na oplátku ptá: „A proč nejsi ty chytrý, když jsi bohatý?“ Role akademiků je každopádně významná i proto, že fungují jako pojistka. Mají totiž dost znalostí na to, aby se nenechali zmást žargonem, kterým se někdy Wall Street snaží zmást drobné investory. Měli bychom být rádi, že tu jsou.
Zdroj: Buttonwood, The Economist