Neúspěšný pokus o převrat a svržení tureckého prezidenta Erdogana byl v Rusku pozorně sledován. Příčinou nebylo pouze to, že Erdogan a jeho autoritářské dvojče Putin před nedávnem obnovili své vztahy, které byly poškozeny sestřelením ruského letadla. Dalším důvodem jsou i spekulace, že Putin by se mohl stát cílem podobného převratu.
Projekce událostí, ke kterým došlo v Turecku, na současnou situaci v Rusku je přirozená. Putin podobně jako Erdogan oslovuje zejména lidi s konzervativními a protievropskými hodnotami. Podobně jako Erdogan konsolidoval moc ve svých rukou a snaží se o potlačování svobody projevu. A i Putin se snaží využívat „protiteroristických“ zákonů proti všem, kteří stojí v opozici. Oba pak nazývají různé neziskové organizace „zahraničními agenty“, kteří podle nich pracují proti jejich režimu.
Rusko je stejně jako Turecko zemí, kde v nedávné historii proběhly puče. V roce 1991 se nepovedl puč vedený konzervativními sovětskými elitami, jehož cílem bylo odstranit Gorbačova. Tento puč ale přispěl k pádu Sovětského svazu. V roce 1993 se extrémní levici a nacionalistům téměř podařilo svrhnout Jelcina, který k potlačení puče použil vojenskou sílu. V roce 1998 byl generál Lev Rokhlin obviněn z plánování dalšího puče proti Jelcinovi. Byl ale zabit ještě předtím, než mohl svůj plán provést. V roce 2014 a na počátku roku 2015 se během pádu cen ropy také krátce hovořilo o tom, že Putin možná čelí problémům ze strany svých blízkých. Po stabilizaci ekonomické situace ale podobné spekulace rychle ustaly.
Mezi režimem v Turecku a Rusku ale najdeme také významné rozdíly. Putin se pravděpodobně nemusí obávat útoku ze strany armády. Ruský prezident totiž v posledních letech výrazně navýšil výdaje na zbrojení a na rozdíl od Jelcina buduje vřelé vztahy s armádními generály. Vojenská dobrodružství na Krymu a v Sýrii navíc zvýšila morálku vojska. Erdoganův vztah s armádou je ale charakterizován vzájemnou nedůvěrou a během posledního puče to byla policie, kdo ho nakonec zachránil. Putin si tedy dává mnohem větší práci s tím, aby udržel dobré vztahy s bezpečnostními složkami. Těm navíc vyhovují jeho konzervativní postoje a nostalgie za sovětskými časy.
Oba vůdci se snaží omezit svobodu projevu. Erdoganova vláda tak činí blokováním sociálních sítí pokaždé, když se objeví náznak nějakých potíží. Putin tak daleko nejde, i když jeho vláda blokuje některé stránky opozičních stran a hnutí. Kreml se namísto toho zaměřuje na drahou válku, jejímž jádrem je armáda proputinovských trollů. Není ale moc jasné, jak efektivní by tento přístup byl v případě, že by ruská vláda čelila puči. Erdogan udělal jednu dobrou věc – otevřel zemi zahraničním médiím (i když jejich volnost není úplně stoprocentní). Během puče to tak nebyla státní televize, ale soukromá televizní společnost, která Erdoganovi umožnila živě vystoupit a informovat, že čelí puči. Putin naopak donutil zahraniční média k odchodu z Ruska a jeho blízcí získali v mediálních společnostech rozhodující vliv. Je možné, že v případě puče by tak tato poslušná média prostě posloužila tomu, kdo by se nakonec dostal k moci.
Putin změnil ruskou politiku natolik, že tam neexistuje žádná významnější politická opozice. Jde v podstatě o demokracii jedné strany. Nad ní ale voliči spíše zívají, než aby jí vyjadřovali masovou podporu v případě problémů. Turecká politická situace je jiná, existuje tam řada soupeřících stran. A 52% podpora, které se těší Erdogan, může znamenat více než 80% podpora, kterou má Putin. Příznivci Erdogana jsou totiž připraveni bránit současný systém před změnami, kterým nedůvěřují. Putinovi voliči jsou naopak pasivní a jejich postoje ovlivňuje štědrost vlády. Ta ovšem nemusí záviset na tom, kdo je právě prezidentem.
Vývoj v Turecku by teoreticky mohl vést Putina k tomu, aby více naslouchal opozičním hlasům, přestal utlačovat svobodu médií a prohloubil demokracii v zemi. To by Rusku prospělo, ale pravděpodobně k tomu nedojde. Erdogan se po puči zaměřil na obrovské armádní a soudní čistky. V tom si Putin možná příklad najde a aktuální vývoj v Turecku zřejmě jen podpoří jeho důvěru v autoritářský režim.
Autorem je Leonid Bershidsky.
Zdroj: Bloomberg