V současné době se začíná stále častěji objevovat volání po expanzivní fiskální politice. Ovšem pokaždé, když takové hlasy zazní, bychom se měli nejdříve podívat na Japonsko. V této zemi byla totiž sledována velmi expanzivní fiskální politika již od počátku devadesátých let. Přesto je ale růst japonské ekonomiky stále utlumený a potenciální růst se snižuje. V této zemi také nadále přetrvává nadbytek úspor a dochází k hromadění veřejných dluhů. Roste tudíž riziko vážné finanční krize v případě, že by mělo dojít k růstu sazeb.
Následující graf ukazuje vývoj fiskálních deficitů japonské vlády a míru úspor soukromého sektoru. Fiskální deficity se prohlubovaly až do přelomu tisíciletí, kdy se pohybovaly kolem 10 % HDP. Poté nastal jejich pokles, i když stále dosahují relativně vysokých hodnot. Rovněž míra úspor soukromého sektoru se i přes pokles posledních zhruba dvaceti let stále drží na vysokých úrovních.
O potřebě fiskální expanze nyní hovoří například MMF, OECD či Evropská komise. Příklad Japonska ale ukazuje, že veřejné investice nevedou k růstu produktivity v případě, když nejsou pečlivě vybírány a zacíleny (v Japonsku proběhla řada neefektivních investic do infrastruktury). Expanzivní fiskální politika kombinovaná s monetární stimulací pak nevede k ekonomickému oživení v případě, kdy ekonomiku brzdí strukturální problémy. V Japonsku je na poptávkové straně ekonomiky takovým problémem rozdělení příjmů ve společnosti, které je nevýhodné pro zaměstnance. Na nabídkové straně ekonomiky jde zejména o zpomalení technologického pokroku.
Nesoulad mezi vývojem mezd a produktivity v japonské ekonomice popisuje další obrázek. Mezera mezi mzdami a produktivitou se začala otevírat na konci devadesátých let a od té doby se neustále prohlubuje:
Měli bychom tedy mít na paměti i to, že v Japonsku nikdy nedošlo k tomu, že by fiskální expanze vedla k ekonomickému oživení, které by obratem umožnilo splácení vyšších fiskálních deficitů.
(Zdroj: Natixis)