Země, která je hřbitovem ekonomických teorií

Japonsko je hřbitovem ekonomických teorií. Sazby se nacházejí na mimořádně nízkých úrovních, vláda po celá desetiletí dosahuje obrovských rozpočtových deficitů. Neobjevují se ale žádné známky vyšší inflace i přesto, že ekonomové by v takové situaci vyšší růst cen většinou očekávali. Japonsko navíc už roky zkouší všemožné kroky a triky, aby dosáhlo reflace, ale nyní přichází kapitulace. Nově zveřejněná očekávání jeho zástupců totiž ukazují, že téměř nikdo nevěří v dosažení inflačního cíle ve výši 2 %, píše ekonom Noah Smith pro Bloomberg. 

BoJ tak oficiálně hovoří o tom, že inflačního cíle bude dosaženo později, než se původně očekávalo. Působí to komicky, protože je jasné, že tento den D bude posouván dál a dál. Možná, že přijde nějaký vnější šok, který inflaci zvedne na 2 % a BoJ pak vyhlásí vítězství. Nicméně v tuto chvíli je evidentní, že banka nemá představu, jak by sama tohoto cíle měla dosáhnout. Pravděpodobně tak bude držet sazby u nuly, ale po desetiletích této politiky není důvod domnívat se, že najednou začne fungovat.

Podle některých ekonomů by mohly inflaci zvednout vyšší rozpočtové deficity. Jenže pohled do historie nabádá ke skepsi i v této oblasti. Japonské dluhy totiž dlouhodobě rostou a inflace nikde. Podobně japonská ekonomika drtí také představy o Phillipsově křivce. Ta popisuje vztah mezi inflací a nezaměstnaností, jenže v Japonsku má zaměstnání v podstatě každý, kdo o něj stojí. Teoreticky by to mělo vést k vyšším mzdovým tlakům a nakonec i vyšší inflaci. Jenže k ničemu takovému v této zemi nedochází. 

Japonsko tedy ukazuje, že ekonomové v podstatě nemají ani zdání, jak inflace vlastně funguje. Jde o záhadu, kterou se nedaří vyřešit. Možná bychom se měli hlavně ptát, zda je nízká inflace skutečně takovým zlem, za které bývá vydávána. V Japonsku se růst produktu a produktu na hlavu nachází dost nízko, ale to je do značné míry odrazem stárnoucí populace. Pohlédneme-li na růst produktu relativně k zaměstnaným, vývoj je povzbudivější. Jinak řečeno, země dokázala růst i bez inflace a dochází k velmi ojedinělé situaci: Dezinflačnímu boomu. 

Růst bez inflace je v mnoha ohledech tou nejlepší možností. Cenová stabilita ulehčuje rozhodování firmám i domácnostem, snižuje nejistotu na trzích. Někteří ekonomové a zejména monetaristé tvrdí, že dezinflační boom v podstatě neexistuje, přestože by byl výhodný. Japonsko ale ukazuje, že to nemusí být pravda, přestože většinou se zaměřujeme jen na to, jak inflaci zvýšit. 

Ekonomický růst v kombinaci s nízkými sazbami pak ulehčuje i dluhovou zátěž, která je v Japonsku enormní. Tato země se ale stále nalézá ve stavu, který se nazývá fiskální dominancí: Pokud mají být dluhy udržitelné, sazby musí ležet nízko. Centrální banka tak nemá svou politiku plně pod kontrolou. Nejde o žádnou katastrofu, ale ideální stav to není. Inflace by měla jeden hodně pozitivní dopad. Snížila by dluhovou zátěž.