Globální ekonomická aktivita prochází nejsilnější a nejvíce synchronizovanou expanzí od roku 2010. Tempo jejího růstu se pohybuje znatelně nad trendem, a to zejména ve vyspělých zemích. Nejde ale jen o další falešnou naději? Pozitivní zprávou je slábnutí některých faktorů, které od roku 2010 brzdily globální poptávku. To mimo jiné znamená, že reálné sazby se nyní mohou nacházet pod sazbami neutrálními, které díky sílící ekonomice vzrostly. To by znamenalo, že klesá hrozba dlouhodobé stagnace, soudí soudí investor a ekonom Gavyn Davies na stránkách Financial Times a Fulcrum AM.
Jsou tu ale i negativní zprávy. Nabídková strana neprochází takovým zlepšením, jak bychom si přáli. A k tomu se přidávají známky příliš vysokého rizika na některých finančních trzích. Někteří ekonomové tak hovoří o „bipolární“ světové ekonomice. Tato bipolarita se má projevovat střídáním období silného růstu s obdobím prudkého zvýšení averze k riziku.
Pro projekce dalšího vývoje můžeme využít aktuální ekonomická data a použít je pro statistické predikce s různou mírou pravděpodobnosti. Podobné modely obvykle vykazují tendenci vracet hlavní ekonomické proměnné k průměru, což může vypadat naivně, ale ve skutečnosti jde o přednost. V tuto chvíli naše modely naznačují, že globální růst se začne vracet k trendu už v blízké době. Úplný návrat na jeho úroveň se dá čekat na konci roku 2018. Naše projekce, i když jsou optimističtější než současný konsenzus, přesto ukazují, že současný stav není dlouhodobě udržitelný.
Historické a očekávané tempo růstu vyspělých ekonomik shrnuje první obrázek. Podle konsenzu by měl nastat návrat k trendu ještě letos, zatímco my čekáme pozvolnější pokles:
Současný pozitivní vývoj má svůj začátek v březnu roku 2016 a mezi jeho hlavní rysy patří i to, že nečelíme výrazným problémům v žádné z velkých ekonomik. Dokonce i eurozóna prochází oživením, Rusko s Brazílií se vynořily z recese a uvolnění podmínek na úvěrových trzích vedlo k silnějšímu růstu v Číně. K tomu se přidal pozitivní vliv celkově uvolněnější fiskální politiky.
Dochází také k oživení v oblasti světového obchodu a zdá se, že slábnou i brzdící faktory takzvaného dluhového supercyklu. Zejména ve vyspělých ekonomikách došlo k poklesu nezaměstnanosti a určitému růstu inflačních tlaků. To vše vedlo zřejmě k nejdůležitějšímu zlepšení – k růstu zmíněných neutrálních sazeb. Tento růst se pak projevuje tím, že sazby reálné se nachází pod neutrálními, což přispívá stimulačním efektem.
Následující dva grafy ukazují vývoj sazeb doporučovaných Taylorovým pravidlem v eurozóně a v USA. Tyto sazby jsou porovnávány se sazbami skutečnými. Ty nemohou klesnout výrazně pod nulu a po určitou dobu tak byla monetární politika i přes jejich výrazné snížení utažená. Sazby se totiž stále nacházely nad sazbami doporučovanými. Nyní se ovšem situace díky růstu neutrálních sazeb mění:
Globální monetární politika je tak nyní po delší době pravděpodobně nastavena na odpovídající úroveň. To může globální ekonomiku vymanit z okovů dlouhodobé stagnace. Alespoň po nějaký čas. Ricardo Caballero a Alp Simsek z MIT ale poukazují na zmíněnou bipolaritu a citlivost globální ekonomiky na růst rizika a averze k němu. I poměrně malý šok, který by mohl mít například podobu geopolitických tenzí, by podle nich mohl vyvolat velkou korekci na investičních trzích a vykolejit světovou ekonomiku z jejího současného směru.