Podle nové ekonomické hvězdy Noaha Smithe zní nejdůležitější otázka ekonomie následovně: Jak se z chudých zemí stávají bohaté? Odpověď se hledá těžko už proto, že zkušenosti každé země jsou jedinečné a k onomu posunu dochází jen jednou, takže je těžké zobecňovat. Teorií je sice celá řada, ale není tak jednoduché je empiricky otestovat. Přes podobné problémy ale ekonomové z Mezinárodního měnového fondu a Světové banky nabízejí rozvíjejícím se zemím určité rady a ty jsou „často založené na principech, o kterých hovořil již Adam Smith a David Ricardo“.
Zmíněné rady se tudíž většinou točí kolem nutnosti otevřít trhy, privatizovat státem vlastněné společnosti a vyvarovat se velkých rozpočtových deficitů. Jinak řečeno: „Ať vláda jde z cesty soukromému sektoru a růst se pak dostaví sám.“ Smith na stránkách Bloombergu tvrdí, že o pozitivním vlivu liberalizace není pochyb, což mimo jiné ukazuje i příklad Číny poté, co se vydala cestou ekonomické transformace. Jenže jsou i země, kde taková politika nestačila. Příkladem je podle ekonoma východní Evropa, kde lze najít mezi jednotlivými zeměmi velké rozdíly v hospodářském pokroku. A také Latinská Amerika, kde platí to samé.
Úspěšné země se podle Smithe dají rozdělit do tří hlavních kategorií: Z klubu chudých do klubu bohatých se dostaly ty, které mají významné zásoby ropy, jako například Kuvajt. Pak uspěly země, které se staly důležitými finančními centry, jako je Irsko. A nakonec země intenzivně využívající průmyslovou politiku. Sem lze zařadit Japonsko, Jižní Koreu či Tchaj-wan. A v brzké době možná také Čínu. Právě takové země pak mohou poskytnout významné vodítko těm ostatním, které by chtěly dosáhnout podobného úspěchu.
Všechny tyto ekonomiky vybudovaly fungující trhy a vlastnictví aktiv soukromým sektorem. K tomu ale přidaly zmíněnou průmyslovou politiku, která podporovala exporty, získávání a investice do nových technologií a týkala se i finančního odvětví. Smith poukazuje na práci Joea Studwella, který ohledně průmyslové politiky poukazuje na tři hlavní body: Za prvé, rozvíjející se země by měly podporovat zemědělství intenzivně využívající pracovní sílu a malé rodinné farmy. Za druhé, až se dostaví rozvoj zemědělství, měla by se podpora zaměřit na výrobní sektor a exporty, které by měly nutit firemní sektor k větší efektivitě. A za třetí, exportní sektor by měl být podporován finančním systémem, jehož základem jsou banky.
Studwell klade důraz na to, že každá země se musí učit ze svých zkušeností, a to platí i o získávání nových technologií. Nejlepším způsobem, jak to učinit u výrobního sektoru, je pomáhat mu k růstu exportů. Tedy i k tomu, aby se vystavil konkurenci na mezinárodních trzích a získával na nich zkušenosti a technologie. V ekonomii se v této souvislosti používá výraz „exportní disciplína“ a Studwell o ní hovoří už ve vztahu k politice vlády. Ekonom Dani Rodrik pak dodává, že celý tento proces pomáhá státům objevit své konkurenční výhody a těžit z nich. Nejde ale o argumenty, které by volaly po merkantilismu: Země toužící po růstu a zbohatnutí nemusí nutně dosahovat obchodních přebytků, ale měla by se snažit o vysoké exporty.
Popsaná strategie by také rozhodně neměla znamenat, že si vláda vybere pár velkých společností a svou podporu nasměruje k nim. Měla by naopak začít se širokým spektrem konkurujících si společností a otevřít dveře bankrotům těch, které neuspějí. Politiku založenou na podhodnoceném měnovém kurzu pak Studwell považuje za neefektivní. Celkově tedy tento recept nelze jednoduše naroubovat na tradiční rady MMF a Světové banky, protože zahrnuje důležitý prvek vládních intervencí, poukazuje Smith.
Zdroj: Bloomberg