„V roce 1980 představila švédská skupina Abba svou píseň The Winner Takes It All. V ten samý rok nastal obrat ve vývoji ekonomické nerovnosti. Od této chvíle šlo totiž více než 100 % růstu celkových příjmů směrem k 10 % nejbohatších domácností a neuvěřitelné dvě třetiny růstu příjmů šly k 1 % nejbohatších. Spodních 90 % naopak čelilo poklesu příjmů.“ Uvádějí to The na základě práce zesnulého profesora Alana B. Kruegera, který působil na Princeton University.
Proč se z ekonomiky stal systém „The Winner Takes It All“, neboli vítěz bere vše? Podle Kruegera to hodně vysvětluje fakt, jak funguje hudební průmysl. Ekonomii podnikatelských superhvězd se už na konci devatenáctého století věnoval Alfred Marshall. Podle něj hrál rozhodující roli telegraf, který umožnil podnikatelským géniům aplikovat jejich um a dovednosti na geograficky širší oblasti a kontinenty. Jinak řečeno, nové technologie rozšířily trh a to umožnilo tvorbu mimořádných příjmů.
Jako příklad odvětví, kde tento efekt působí jen velmi omezeně, považoval Marshall paradoxně hudební průmysl. Počet lidí, kteří mohou slyšet zpěváka či zpěvačku, byl totiž podle něj omezený, tudíž nebylo možno využít popsaného efektu rostoucího trhu bez ohledu na kvalitu zpěvu. Tím se ale dostáváme k druhé podmínce pro generování mimořádných příjmů – nenahraditelnost. Jinak řečeno, každá superhvězda musí mít svůj vlastní styl, své osobité dovednosti.
Do hudebního průmyslu následně dorazila možnost záznamu a nahrávek a dostavil se onen technologický efekt rozšiřování trhu. V roce 2017 tak 0,1 % nejlepších hudebních umělců prodalo více než polovinu alb, u stahovaných děl je to podobné. Jenže se stala ještě jedna věc. Díky internetu a digitálním nahrávkám je možné písně lehce kopírovat a příjmy z prodeje hudby tak ve srovnání s devadesátými léty prudce klesly. Hlavním zdrojem příjmů se stala koncertní turné.
U jednotlivých písní a umělců funguje kvůli vysoké nabídce efekt vysoké popularity, kdy jen malý počet písní představuje většinu tržeb. Podobně to funguje třeba s nejoblíbenějšími videi na YouTube – i za nimi se stahují uživatelé díky tomu, že již jsou populární. Celý proces tak živí sám sebe. Otázkou nyní je, jak jsou tyto efekty relevantní pro celou ekonomiku.
Krueger tvrdil, že americká ekonomika skutečně jde stejným směrem jako hudební průmysl. Důkazem je zmíněný posun v rozdělení příjmů, který je podle ekonoma dán stejnými principy – technologiemi umožňujícími rozšíření trhu. Ti nejbohatší Američané totiž podnikají v technologiích, financích či masovém prodeji. Tedy v odvětvích, která jsou nejjednodušší rozšiřovat. K tomu se přidává efekt superhvězd – firmy jako Google, či využívají inovace a úspory z rozsahu, přitahují ty nejlepší zaměstnance, kterým mohou dávat nejvyšší platy a podřadnější činnosti outsourcují. Změny jsou ale patrné i jinde. Velké nemocnice polykají ty menší, letecké společnosti konsolidují trh.
Krueger na závěr dodává, že celý proces je tažen nabídkou a poptávkou, ale zasahují do něj i politická rozhodnutí. Například ve státech, kde došlo ke zvednutí minimální mzdy, nastalo snížení příjmové nerovnosti a zvedly se příjmy nejchudších rodin.
Zdroj: The New York Times