V roce 1964 dva němečtí vědci monitorovali elektrickou aktivitu lidského mozku. Každý den k nim přicházeli dobrovolníci, kterým byly na hlavu upevněny snímače. Poté měli hýbat prstem na pravé ruce, kdykoliv je napadlo. Vědci sledovali signály v mozku, které se objevovaly před pohybem. Zjistili, že chvíli před pohybem se mozková aktivita téměř neznatelně zvýší. Jak píše The Atlantic, „tento objev znamenal pro neurovědu počátek velkých problémů.“
Dvacet let po zmíněném pokusu americký fyziolog Benjamin Libet na základě jeho výsledků dospěl k názoru, že mozek se rozhodl ještě předtím, než člověk jedná. A dokonce, že aktivita mozku se zvedá ještě dříve, než si je člověk vědom pohnutky k činu. Takže naše volba, včetně pouhého pohybu prstem, se zdála být dána něčím zvenčí a ne naším vlastním činem. Jak podotýká The Atlantic, otázka svobodné vůle byla intenzivně řešena po celá staletí předtím, ale Libet použil pro odpověď neurologické argumenty a jeho závěry celou diskusi značně oživily.
Popsané zvýšení aktivity mozku předtím, než dobrovolníci pohnuli prstem, bylo německými vědci Hansem Helmutem Kornhuberem a Luderem Deeckem pojmenováno Bereitschaftspotential. Oni sami ale věřili ve svobodnou vůli člověka, jak pro The Atlantic uvedl dnes 81letý Deecke, který žije ve Vídni. A výsledky jejich pokusu byly nejdříve interpretovány tak, že růst mozkové aktivity je právě důkazem toho, že člověk se pro danou akci rozhoduje. Jenže pak přišel zmíněný Libet a ten na základě svých pokusů doplnil jednu podstatnou věc: Zatímco mozková aktivita vzroste asi 500 milisekund před pohnutím prstu, testovaní jedinci vnímali své rozhodnutí pohnout prstem asi 150 milisekund před pohybem.
Pro řadu vědců bylo těžko přijatelné, že naše vědomé rozhodnutí by bylo jen iluzorní myšlenkou, která přichází poté, co mozek vyslal signál k činu. Pomocí pokusů se tak pokoušeli Libetovy závěry vyvrátit a ač používali přesnější nástroje a počítače, jejich výsledky naopak tyto závěry potvrzovaly. The Atlantic ovšem dodává, že v podstatě nikdo se nevěnoval možnosti, že Bereitschaftspotential vlastně pohyb nevyvolává.
Zlom přišel až v roce 2010, kdy Aaron Schurger z Národního institutu zdraví a lékařského výzkumu v Paříži zkoumal „elektrofyziologický šum mozku“, který se zvedá a zase klesá, podobně jako vlny na moři. Schurger tvrdí, že jde o jev, který je typický pro řadu oblastí a takto se podle něj chová například počasí či akciový trh. Vědec pak dospěl k závěru, že Bereitschaftspotential je výsledkem tohoto jevu a nemá s našimi vědomými úmysly co do činění.
Neurologové vědí, že lidé pro své rozhodování potřebují, aby jejich neurony získaly dostatek informací ohledně daných možností. Rozhodnutí padne ve chvíli, kdy se nashromáždí dostatek dat, která mohou přicházet z našich smyslů: Schurger a jeho kolegové Jacobo Sitt a Stanislas Dehaene ale poukázali na to, že Libet ve svém experimentu nepracoval s testem, který by zahrnoval nějaká data z vnějšího světa. Testované osoby naopak prstem pohnuly, kdykoliv je napadlo. Schurger tak tvrdil, že tento pohyb nebyl vůbec rozhodováním tak, jak jej chápeme, ale jen reakcí na neustále se měnící vlny mozkové aktivity.
Tato interpretace tak popírá, že by se mozek „rozhodl“ pohnout prstem ještě předtím, než bychom si toho byli vědomi. Jeho aktivita jen v určitých momentech „převáží misky vah směrem k pohybu v době, kdy není nic jiného, co by o něm rozhodovalo“, píše The Atlantic. Uri Maoz z Chapman University k popsaným experimentům a závěrům říká: „Filozofové se zabývají otázkou svobodné vůle již celá tisíciletí a dělají pokrok. Neurovědci se do všeho vrhli jako slon do místnosti s porcelánem a tvrdili, že vše vyřešili jedním tahem.“
Zdroj: The Atlantic