Po druhé světové válce byly v USA otestovány dva modely kapitalismu. V prvním z nich soukromé společnosti nabízely svým zaměstnancům významné sociální výhody, ve druhém nastoupil liberalismus, ve kterém „sociální zboží“ zajišťovaly trhy. První dominoval od čtyřicátých do sedmdesátých let, druhý přebral otěže v osmdesátých letech. Jak na stránkách ProMarket tvrdí Ganesh Sitaraman a Anne L. Alstott, ani jeden z modelů neuspěl, každý z jiných důvodů.
Sitaraman popisuje, že na jaře roku 1950 bylo v Detroitu dosaženo historické dohody. Šéf automobilky a vedoucí tamních odborů oznámili, že zaměstnanci budou dostávat měsíční penzijní příspěvek ve výši 125 dolarů, firma jim bude pokrývat polovinu nákladů na zdravotní péči a zvedat jejich platy v souladu s vývojem produktivity. Tato dohoda položila základ filozofii, podle které se v následujících desetiletích řídil americký korporátní sektor. Řada lidí se přitom podle ekonomů mýlí, protože toto období považuje za éru, v níž lidé získali velkou podporu ze strany vlády. Pravda je ale jiná. Vládních programů sociální podpory nebylo mnoho, směr udávala dohoda z Detroitu.
Tento model spočíval na několika základních předpokladech: Za prvé, lidé budou mít jednoho zaměstnavatele po celý svůj život, budou tvrdě a zodpovědně pracovat a výměnou za to dostanou slušnou mzdu spolu s místem, ze kterého nebudou propuštěni. Odchod do důchodu pak přinesl velkou oslavu a zlaté hodinky od zaměstnavatele jako výraz uznání. Firma také lidem nabízela základní sociální výhody, jako je zdravotní péče a následně dokonce i vzdělávání dětí, dopravu do zaměstnání a další. V neposlední řadě se pak počítalo s tím, že muž ze své mzdy uživí celou rodinu a jeho žena zůstane v domácnosti.
S příchodem sedmdesátých let ale stále více firem od popsaného modelu ustupovalo. Vedla je k tomu stagflace, nová konkurence ze zahraničí a ideologický posun, který kladl důraz zejména na vytváření zisků pro akcionáře. Postupně tak mizelo přesvědčení, že všichni táhnou za jeden provaz. Společnosti začaly stále více rizik přesouvat na zaměstnance. Postupně padaly další pilíře předchozího modelu včetně toho, že lidé pracují po celý život pro jednu firmu.
Pozici tak začal upevňovat neoliberalismus, pro který je charakteristická touha po tržním řešení nabídky sociálních služeb a zboží. Jeho ideologickým základem jsou konzervativní myšlenky rakouské ekonomické školy, které živil i strach z komunismu a studená válka. Politickou dominanci tento model získal volebním vítězstvím Ronalda Reagana v USA a Margaret Thatcherové v Británii. Vláda by podle zastánců neoliberalismu měla pouze zajišťovat dodržování právních norem a uzavřených smluv, sledování širších sociálních cílů by měla provádět prostřednictvím trhů.
Klíčem politiky neoliberalismu se stala deregulace, což se „při zpětném pohledu na rok 2008 zdá být neuvěřitelně naivní“. Celkově tak došlo k tomu, že když se ve starém modelu začaly v sedmdesátých letech objevovat vážné trhliny, ekonomové „oživili Adama Smithe“ a tvrdili, že laissez-faire přístup přinese mnohem lepší výsledky. Víra ve svobodný trh ale dosáhla téměř náboženských rozměrů i přesto, že „řada studií poukazuje na selhání trhů“. Bylo ignorováno i to, že subjekty maximalizující zisky mohou sáhnout po podvodech, může růst koncentrace firem na trzích a podkopávat fungování konkurence. Například „neoliberální model vyššího vzdělávání skončil podvody studentů, jejich vysokým zadlužováním a nedostatečným vzděláním bez rozumného výhledu na získání zaměstnání“.
Sitaraman se domnívá, že „finanční debakl let 2008 a 2009 a následující šoky by neměly nechat Američany na pochybách“ o tom, jaké jsou výsledky deregulace a neomezeného spoléhání se na tržní řešení. Ekonom vše uzavírá s tím, že „potřebujeme jinou cestu“.
Zdroj: ProMarket