Pokud se chce nějaká země přesunout od nízkých k vysokým příjmům, musí překonat to, co je někdy nazýváno pastí středních příjmů. V posledních desetiletích několik zemí ukázalo, že toho je skutečně možné dosáhnout, většina z nich pochází z Asie. Ekonomové Philippe Aghion, Sergei Guriev a Kangchul Jo na stránkách VoxEU tvrdí, že z jejich úspěchu se mohou poučit i další a zejména Čína.
Číně trvalo „pouze čtyřicet let, aby se přesunula z kolonky velmi nízkých příjmů do příjmů středních“. Podle ekonomů ale není jasné, zda je její růstový model udržitelný. Tempo růstu klesá a „kumulují se strukturální problémy“. Instituce a systémy, které pomáhaly rozvoji jejího průmyslu, již nemusí být vhodné pro další rozvoj a zvyšování produktivity a inovací. Právě transformace institucí a systémů může být pro překonání pasti středních příjmů klíčová.
Země s nižšími příjmy mohou těžit z toho, že si potřebné technologie dovezou ze zahraničí. Pro jejich rozvoj je tak třeba zejména investic do výroby. S tím, jak jejich produkt roste, se ale zároveň zvyšuje potřeba domácích inovací a zvyšování produktivity. K tomu je mimo jiné zapotřebí vzdělané pracovní síly, investic do výzkumu a vývoje a dynamické konkurenční prostředí. Jenže starý růstový model založený na investicích vytváří také zájmové skupiny, které se proti změnám staví s odporem. Chtějí zachovat systém starý, který jim poskytuje kapitál a chrání je před konkurencí.
Příklad úspěšného přechodu z jednoho systému na druhý představuje Jižní Korea. Ta až do asijské krize z let 1997–1998 používala investiční model růstu, který do značné míry stál na průmyslových konglomerátech nazývaných chaeboly. Těm se dostávalo podpory ze strany vlády, která znamenala lehký přístup k financím a omezenou konkurenci ze strany domácích i zahraničních firem. Výsledky tohoto modelu byly pozoruhodné, ale „krize podkopala jeho legitimitu a otevřela dveře reformám“.
Krize Koreu pokořila tím, že tato doposud rychle rostoucí země musela požádat o půjčku Mezinárodní měnový fond. Právě tato událost ale posílila politickou podporu reformám a výsledkem byly hluboké změny, restrukturalizace neefektivních chaebolů a otevření dveří konkurenci domácí i zahraniční. Antimonopolní úřad začal jednat přísně a jeho zásahy vzrostly na trojnásobek, finanční pokuty se zvýšily pětadvacetkrát. Tyto změny přispěly k tomu, že po krizi se země vydala opět cestou růstu, tentokrát ale taženou inovacemi a ne akumulací kapitálu.
Mezi tehdejší Koreou a dnešní Čínou existuje podle ekonomů výrazná podoba. Roli chaebolů hrají v Číně státem vlastněné banky a společnosti, které kontrolují velkou část hospodářství. „V Koreji to byla až krize, co vydláždilo cestu k potřebným reformám vedoucím k vyšší konkurenci. Kdy restrukturalizaci bank a státních firem provede Čína, zatím jasné není,“ uzavírají ekonomové.
V analýze nalezneme i následující dva grafy, které popisují vývoj produktivity u firem v chaebolech a u firem mimo ně. Oba obrázky pak obsahují křivky pro odvětví s vysokým vlivem chaebolů a vlivem nízkým. U firem sdružených v těchto konglomerátech se produktivita po roce 1998 vydala prudce nahoru poté, co předtím klesala či stagnovala. Platí to přitom v obou typech odvětví. U firem stojících mimo chaeboly pokračoval po roce 1998 trend růstu produktivity, na síle nabral v odvětví s vysokým podílem chaebolů:
Zdroj: VoxEU