Ekonom Tim Taylor poukazuje na to, že se blíží chvíle, kdy bude novým studentům ekonomie prezentován koncept nabídky a poptávky. Podle Taylora je přitom běžnou chybou, že je studentům o poptávce a nabídce vykládáno tak, jako kdyby v daný okamžik hrála roli jen jedna z nich. Přitom ale platí, že pokud zvažujeme dopady změn v poptávce, musíme stejně tak uvažovat o tom, jaký tvar má křivka nabídky. A naopak. Taylor v této souvislosti připomíná některá slova známých ekonomů, kteří se touto problematikou zabývali.
Alfred Marshall v roce 1890 ve své knize Principy ekonomie „popsal celou věc elegantně“ přirovnáním k nůžkám. Marshall konkrétně napsal, že se můžeme přít, zda papír ustřihla horní či spodní část nůžek. A je pravda, že pokud jedno ostří držíme bez pohybu a hýbeme jen druhým, můžeme vše zjednodušovat s tím, že papír skutečně ustřihlo jen ostří jedno – to druhé. Přesné ale toto vyjádření není, protože i v takovém případě se na ustřihnutí podílela obě ostří stejným dílem. Takové zjednodušení je podle Marshalla ospravedlnitelné pouze na poli nevědeckém, kde nemáme ambice přesně popisovat, k čemu dochází.
Podle Taylora se na interakci mezi poptávkou a nabídkou a na procesu tvorby cen dívala zajímavým způsobem i Joan Robinsonová ve své knize „Ekonomie nedokonalé konkurence“. Ta byla znovu vydána v roce 1969 a mimo jiné se v ní uvádí: Vidíme dva muže, z nichž první dá druhému banán a druhý prvnímu jednu penci. Ptáme se sami sebe, proč banán stojí právě penci a ne více, či méně. Proč ten muž vynaloží za banán právě tuto částku? A proč ten druhý dá za tuto částku svůj banán? Robinsonová k tomu říká, že je přirozené si tento problém rozdělit právě na nabídku a na poptávku. Jenže podle Taylora je tu pak relevantní uvažovat o jednom z nejstarších vtipů o ekonomech.
Ten vtip se ptá, jak z papouška rychle udělat dobrého ekonoma. Odpověď zní, že stačí jedna jediná věc: Naučit ho opakovat „poptávka a nabídka“. Garson O’Toole si podle Taylora dal tu práci, že zkoumal, od kdy je tento vtip vyprávěn. Zjistil, že už v roce 1850 se o výrazech „poptávka a nabídka“ hovořilo jako o papouškování. Vtip jako takový ale „možná poprvé použil Irving Fisher v roce 1907 ve své práci týkající se sazeb“.
Fisher podle Taylora sice o papouškovi skutečně píše, ale vitp používá jako varování před tím, abychom brali koncepty poptávky a nabídky jako něco, s čím lze pracovat a dobrat se konečných výsledků. Ekonom poukazoval na to, že pokud se tehdy někdo ptal na výši sazeb a její příčinu, dostalo se mu obvykle odpovědi, že je výsledkem poptávky a nabídky zápůjčních fondů. Podobné to je u mezd, nájmů nebo dokonce měnových kurzů. Jenže podle Fishera nestačí hovořit o poptávce a nabídce a ignorovat to, co stojí za nimi. Tedy například užitek či náklady. U sazeb pak zase nestačí hovořit o poptávce a nabídce kapitálu, peněz nebo úspor, protože pak „stále nemáme adekvátní vysvětlení“.
Taylor se také před časem věnoval práci ekonoma Arunabha Ghoshe, který se zabýval statistickými metodami používanými v minulosti v Číně. Ghosh zmiňuje i „kandidáta na nejromantičtější popis statistické tabulky“. Ten vznikl v roce 1955 a čínský statistik tehdy napsal:
Pokaždé, když sestavím statistickou tabulku, moje štěstí je jako štěstí rolníka hledícího na zlatavou pšenici. Mé vzrušení je jako vzrušení oceláře hledící na tavící se ocel v Siemensově-Martinově peci. Mé nadšení se rovná nadšení malíře, který právě dokončil svůj obraz.
Zdroj: The Conversable Economist