Jak se svět připravuje na postpandemickou éru, zintenzivňuje se úsilí o nalezení udržitelného hospodářského růstu – zejména pro rozvojové země. Je lákavé tyto země – hlavní motor globálního růstu posledních desetiletí – vyzvat k posunu tamních rozvojových strategií od industrializace ke službám. Jelikož nové technologie rostoucí měrou umožňují produkovat a obchodovat služby stejně jako zboží, někteří ekonomové dokonce navrhují, že by nízkopříjmové ekonomiky měly výrobní stadium rozvoje úplně přeskočit a od tradičního zemědělství přejít rovnou na nový „růstový eskalátor“ služeb.
Přesvědčení, že pro rozvojové země představují služby nový svatý grál, vychází zčásti z empirických studií, které dokládají, že od roku 2000 – a zejména po roce 2011 – obchod se službami stoupá rychleji než obchod s průmyslovým zbožím. Narušení globálních hodnotových řetězců v důsledku COVID-19 toto přesvědčení ještě upevnilo.
Nové technologie jako sítě 5G a cloudové systémy navíc ve službách fragmentují procesy a otevírají nové možnosti pro externí zajišťování úkonů mzdově náročných pracovníků a jinak nákladných činností. Tyto trendy uvádějí do pohybu takzvané „třetí oddělování,“ v jehož rámci se začínají obchodovat dříve neobchodovatelné služby. Za situace, kdy největší světové ekonomiky vedou celní války a světový obchod strmě upadá, považují mnozí služby za nejvhodnější motor růstu a zaměstnanosti, protože je lze digitalizovat a méně snadno podléhají celním a jiným logistickým bariérám.
Tato slepá víra ve službami poháněný růst je ale nebezpečná iluze a argumenty, o něž se opírá, trpí zásadními vadami.
V prvé řadě je zapotřebí na sestupný trend u poměru globálního obchodu k HDP během uplynulého desetiletí pohlížet v náležitém měřítku: studie Giovanniho Federica a Antonia Tena-Junguitoa dokládá, že ačkoliv světový obchod od roku 1800 často utrpěl dočasné propady, zásadní a setrvalý trend je vzestupný. V součtu obchod a globalizace zajistily světu výrazné zbohatnutí a zůstanou nejspolehlivějšími cestami k celosvětové prosperitě a míru.
Zadruhé, prvořadou hnací silou globálního růstu zůstává průmyslová výroba, nikoli služby. Pravda, inovace v oblasti špičkových technologií rozmazávají hranice mezi fyzickými a novými digitálními soustavami a také mění obvyklé hranice mezi zemědělstvím, průmyslem a službami. Nový vývoj v informačních a komunikačních technologiích (IKT) například umožňuje tradičním farmářům po celém světě zapojit se do globálních hodnotových řetězců ve výrobě a službách průmyslového zemědělství.
Tyto změny ale nemění nic na skutečnosti, že pro úsilí o dosahování ekonomické prosperity je stěžejní industrializace. Digitální revoluce především přináší nové příležitosti ke zrychlování novátorství a posilování obsahu přidané hodnoty u průmyslové produkce. Nedávná zpráva Organizace OSN pro průmyslový rozvoj ukazuje, že přidaná hodnota ve světové průmyslové výrobě dosáhla v letech 1991 až 2018 průměrného 3,1% ročního růstu, mírně převyšujícího průměrnou míru růstu HDP ve výši 2,8 %. Přispění průmyslové výroby ke světovému růstu HDP se tudíž zvýšilo z 15,2 % v roce 1990 na 16,4 % v roce 2018.
Zatřetí, současná hodnota globálního obchodu se službami je pouze třetinová oproti obchodu s průmyslovým zbožím, přestože v zemích OECD tvoří služby 75 % HDP a 80 % zaměstnanosti. U vyspělých ekonomik je vyšší podíl zaměstnanosti v obchodovatelných službách jednoduše logickým krokem v postupu průmyslové modernizace a strukturální transformace a odráží také jejich komparativní výhodu spočívající v tom, že se drží blízko hranice technologického vývoje a opírají se zejména o vysoce kvalifikované pracující a finanční kapitál.
Naproti tomu komparativní výhodou rozvojových zemí jsou pracovní síly s nízkými mzdovými náklady a neměly by se snažit imitovat službami taženou růstovou strategii, která je v módě ve vyspělých ekonomikách, aniž by měly základnu dovedností k jejímu udržení. Tvůrci politik od Bolívie přes Burundi až po Bhútán by jednali nerozumně, kdyby se snažili napodobit službami poháněný růst Švýcarska jen proto, že se rovněž nacházejí ve vnitrozemí.
Navíc tvrzení, že industrializace bude vytvářet méně pracovních příležitostí než v minulosti, protože lidskou práci v čím dál větším rozsahu nahrazují roboti, zůstává nepodložené. Automatizace sice opravdu vytěsní velké množství pracovních míst, ale také patrně bude vytvářet nová odvětví a místa pro kvalifikovanější činnosti. Jakmile uvážíme nepřímé účinky v toku hodnotového řetězce, vzestup množství robotů používaných v globální výrobě ve skutečnosti práci neničí, ale vytváří zaměstnanost. Navíc v situacích, kde technologický pokrok a šíření umělé inteligence (UI) vede k nezaměstnanosti a zhoršuje nerovnost, tyto negativní účinky mohou vyvažovat rozumné veřejné politiky (například nepokřivující zdanění vybírané s cílem kompenzovat ty, kdo by jinak přišli o práci).
Začtvrté, postavení služeb jako hlavního zdroje růstu v mnoha rozvojových zemích (přinejmenším podle oficiálních statistik národního účetnictví) je odrazem především nezdarů strategií industrializace, které nebyly v souladu s komparativními výhodami těchto zemí, jakož i přechodu nadměrné části tradičního zemědělství a relativně neproduktivních činností do neformální ekonomiky. Služby vyžadující nízkou kvalifikaci mohou mnoha lidem pomoci uniknout krajní chudobě, ale nejsou spolehlivými motory růstu ani udržitelného hospodářského rozvoje.
Jistěže, obchodovatelné podnikové služby (mimo jiné služby IKT, finanční zprostředkovatelství, pojištění a odborné, vědecké, technické a lékařské služby) mohou vzhledem k velkým mzdovým rozdílům mezi zeměmi přinášet příležitosti ke globální integraci založené na službách. Zopakujme však, že k tomu dojde teprve tehdy, až rozvojové země zkvalitní svou základnu lidského kapitálu – což je dlouhodobý a nákladný proces.
Obdobně nástup vyspělých technologií digitální výroby (včetně robotiky, UI, aditivní výroby a datové analýzy) otevírá nové možnosti ve službách typu telemedicíny a telerobotiky. Také tyto činnosti ale vyžadují vysoce kvalifikované pracující a většina vzdělávacích soustav a výsledků rozvojových zemí bohužel značné části pracovní síly znemožňuje úspěšně konkurovat. Vzhledem k těmto omezením je prosazování toho, aby ekonomiky se slabým lidským kapitálem přeskočily industrializaci, receptem na další posun ekonomiky do neformální sféry a chudobu.
Hlavní cestou k úspěšnému rozvoji zůstává pro chudší země industrializace. Přináší vyšší růst produktivity a vytváří a upevňuje dovednosti a schopnosti, jež země potřebují, aby si zajistily konkurenční niku v globálním hospodářství. Nové technologie rovněž opozdilcům umožňují budovat environmentálně udržitelné výrobní firmy. Krátce, rozvojové země by měly zavrhnout zprávy o zániku výroby coby klíče k budoucí prosperitě. Špičkové služby mohou a musí počkat.
Célestin Monga, bývalý výkonný ředitel Organizace OSN pro průmyslový rozvoj a bývalý vysoký ekonomický poradce ve Světové bance, je hostujícím profesorem veřejné politiky na Fakultě veřejné správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity. Knižně naposledy publikoval jako autor The Oxford Handbook of Structural Transformation a spoluautor (s Justinem Yifu Linem) Beating the Odds: Jump-Starting Developing Countries.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org