Bývala doba, kdy jsme mohli velmi často slyšet a číst úvahy, jak rychle čínská ekonomika svou velikostí předhoní tu americkou. V posledních letech šly tyto teze dost stranou, ale nyní se jim opět věnuje třeba WSJ. S tím, že zpomalující čínský růst odsouvá ono dosažení nejvyššího stupínku více do budoucna. Je tomu tak? A záleží na tom?
Měřit velikost ekonomiky a srovnávat jí s jinými jde více způsoby, podle některých již ta čínská největší na světě nějakou dobu je. Konkrétně podle parity kupní síly PPP a to od roku 2017. Onen článek z WSJ se pak točí kolem toho, že tempo růstu čínského hospodářství znatelně klesá a to samé se tudíž děje s relevancí úvah o prvenstvích dosažených i podle jiných metodik a čísel.
K uvedenému bych dodal, že slábne i americká ekonomika, v principu jde ale o cyklický jev. Vyvolaný zejména monetárním utahování potřebným pro snížení vysoké inflace. Čínská ekonomika je jednou z mála na světě, kde inflační problém neřeší, přesto tam také dochází k tomu, co bychom mohli nazvat cyklickou slabostí. K ní se ale přidává velmi silný strukturální faktor. Daný ničím menším než potřebou přejít na hodně odlišný ekonomický model. Tedy přejít od průmyslu, realit, exportů a investic na domácí spotřebu a služby, posunout těžiště ekonomiky od firem k domácnostem.
Ony strukturální změny a vyčerpání potenciálu starého modelu vede ke strukturálnímu poklesu tempa růstu čínské ekonomiky. A jako vedlejší efekt oddaluje, či možná úplně eliminuje možnost onoho prvenství (jehož praktický význam je stejně sporný). Uvedeného článku na WSJ si všímá v Číně působící a zde mnou občas citovaný ekonom Michael Pettis. Ten míní, že veškeré teorie o Číně jako světové jedničce stejně od počátku ignorovaly samou podstatu jejího starého ekonomického modelu.
Ekonom míní, že ony teorie byly a jsou podobného rázu, jako když se v šedesátých letech tvrdilo, že Sovětský svaz do dvou desetiletí předežene velikostí svého hospodářství to americké. Nebo jako když se podobné věci tvrdily v osmdesátých letech ve vztahu k Japonsku. V obou případech šlo (také) o ekonomiku, která stála na průmyslu, investicích do dalších a dalších kapacit, infrastruktury. Zejména u Sovětského svazu se pak v podstatě zapomnělo na to, že ekonomická aktivita a s ní spojená čísla nejsou cílem samy o sobě. Že jde o nějaký, řekněme, materiální blahobyt lidí.
Právě na rozdíl mezi tím, jak obvykle vnímáme HDP, a co také může být ekonomickou aktivitou, upozorňuje pan Pettis. Podle mne jde o klíčovou věc. HDP můžeme vnímat a počítat ze strany poptávky, ze strany příjmů a ze strany přidané hodnoty. S tím, že obvykle to vnímáme jako ekvivalenty. Tedy že veškerá aktivita za těmito proměnnými má smysl – je skutečnou přidanou hodnotou, vede ke zvýšení materiálního blahobytu lidí. Jenže to není samozřejmost – je ekonomická aktivita, která nějaký čas nemusí být skutečnou přidanou hodnotou v uvedeném smyslu, ale je produktem, je ekonomickým růstem, číslem.
Ono téma smysluplné (ekonomické) aktivity jde samozřejmě daleko za diskusi o Číně. Na závěr jen poukážu na to, že i u nás často používané slovo „business“ je v jádru výrazem „zaneprázdněnost“. A jde tu o to samé – má tato zaneprázdněnost nějaký smysl a skutečnou „přidanou hodnotu“? Nebo jde o zaneprázdněnost kvůli zaneprázdněnosti samotné?