Přirovnání velikosti bilance k pracovním kapacitám zaměstnanců je přiléhavé jen v té části, kde se řeší schopnosti bank nakupovat riziková aktiva. Tyto schopnosti jsou limitovány u každé soukromé banky jejím vlastním kapitálem a pravidly kapitálové přiměřenosti. Tedy např. pokud banka má vlastní kapitál 1 miliardu, pak pravidla kapitálové přiměřenosti omezují takovou banku v nabytí rizikových aktiv do určitého limitu, který je dán právě úrovní rizikovosti daných aktiv. Tzn. že banka může např. půjčit soukromým klientům maximálně 8 miliard a pokud by chtěla půjčovat více, pak by musela navýšit vlastní kapitál (například emisí nových akcií, nebo emisí podřízených dluhopisů). Obdobně by platilo, že taková banka může podle pravidel kapitálové přiměřenosti nakoupit akcie do limitu 10 miliard. Uvedené limity jsou zcela nezávislé na objemu likvidity držené bankou na u centrální banky nebo u jiných bank. Banka může mít např. 20 miliard likvidity u centrální banky, ale současně má vlastní kapitál např. 1 miliardu. To, kolik může banka poskytnou rizikových úvěrů určuje výše jejího vlastního kapitálu (nikoliv objem držené likvidity), takže v daném případě by platilo, že banka může poskytnou maximálně 8 miliard rizikových úvěrů přestože má u centrální banky 20 miliard likvidity. Taková banka by mohla nakoupit podle pravidel kapitálové přiměřenosti akcie maximálně za 10 miliard, přestože má u centrální banky likviditu ve výši 20 miliard. Za těch "zbývajících" 10 miliard může banka nakoupit pouze bezriziková aktiva, jako jsou státní dluhopisy. Pokud centrální banka nakupuje státní dluhopisy, pak tyto nákupy nijak neovlivní postavení banky z hlediska pravidel kapitálové přiměřenosti. Právě protože tato pravidla přisuzují státním dluhopisům nulovou rizikovost. Pokud tedy banka v rámci QE prodá centrální bance státní dluhopisy, pak se této bance navýší zůstatek likvidity na jejím rezervním účtu, avšak výše jejího vlastního kapitálu se touto transakcí nijak nezmění, takže se touto transakcí nezmění ani limity banky pro pořizování rizikových aktiv, tedy pro nakupování akcií a dluhopisů emitovaným soukromými subjekty stejně jako se nemění limity pro poskytování rizikových úvěrů. Uvedené platí pro standardní QE (quantitative easing), kdy centrální banka nakupuje pouze státní dluhopisy. Pokud centrální banka nakupuje i jiná aktiva (např. hypotéční cenné papíry) pak nejde o standardní QE ale o QuaE (qualitative easing). V rámci objemu QuaE už dochází k tomu, že se banka zbavuje rizikových aktiv, což ji umožňuje získanou likviditu použít na pořízení jiných rizikových aktiv. QuaE je v podstatě popření velmi důležité zásady, že centrální banka do své rozvahy přijímá pouze zcela bezriziková finanční aktiva. V případě QuaE dochází k socializaci ztrát soukromých bank... Nicméně, pokud je toto jediná cesta k záchraně finančního systému, pak je nutné tuto nespravedlnost (která je v budoucnu napravitelná) prostě tolerovat, protože alternativní postup, kdyby došlo k systémovému pádu finančního systému, by měl mnohem větší a ničivější následky. Pokud tedy něco mohlo přispět k růstu akcií, pak mohlo jít pouze o případy QuaE, nikoliv však QE.
Richard Fuld
