V krvi 4 promile likvidity …

Minimálně několik let již neodráží některé ekonomiky neadekvátní nabídku peněz růstem cen zboží a služeb, ale růstem cen aktiv. Tedy dávno předtím, než se nadbytek peněz projeví v supermarketu, jsou akcie, komodity a další investiční hračky v oblacích. Pokud tento mechanismus bude takto pracovat nadále (a podle všeho tomu tak je), bude nemožné uzavírat produkční mezeru managementem peněžní nabídky. Jinak řečeno – možná jsme dospěli do stavu, kdy již ani nemáme možnost vybrat si mezi inflací a růstem, či inflací a zaměstnaností díky rychlé reakci kapitálových trhů.

Nabízí se přirozeně otázka, jak je to možné? Jak by mohlo soustavně docházet k tomu, že se finanční strana ekonomiky vždy utrne od reálné strany – tedy něčeho, co by ji mělo determinovat? Velká nabídka peněz totiž sama o sobě NEMŮŽE způsobit bublinu na žádném trhu. I když jsou úroky a požadované míry návratnosti minimální, či téměř nulové, stále nejsou záporné. To znamená, že peněz je hodně, ale stále musí být někdy vráceny, musí být zachována/minimálně zhodnocena jejich hodnota. Řečeno po lopatě – pokud budu mít pro investice k dispozici 10.000 Kč místo pouhých 1.000 Kč, z díry v zemi to návratný projekt neudělá.

Rostoucí dostupnost peněz vyvolá bubliny pouze, pokud mění náš pohled na jinak stejnou věc. Zjednodušeně řečeno - pokud mám peníze jen za vysoký úrok, projekt X se mi zdá neziskový, ale jakmile mám hodně peněz na investice, najednou se na ten samý projekt začnu dívat jinak – negativa potlačím, vidím více pozitiv a jdu do něj*. Jde o určitou paralelu s korporátním světem, kdy dostatek hotovosti ve firmách nejednou vede k tomu, že přeinvestují – management se z různých důvodů vrhá do projektů, které by jinak zavrhl. Likvidita by tak působila podobně jako alkohol – čím více jí je, tím růžovější brýle nám nasazuje. To až do chvíle, kdy již nejde si nalhávat, že by to bylo zas až ta dobré.

Výše uvedené se také úzce týká současného dilematu, který prezentují ceny akcií. Všimněme si, že zatímco ti, kdo na trhu investují a spekulují je vyhnali tam, kde jsou, naprostá většina ekonomů tvrdí, že ceny jsou vzhledem k fundamentu – tedy zejména vzhledem k očekávanému růstu v roce 2010, příliš vysoko. Buď jsou tedy investoři opět opilí likviditou a jejich přání se stávají otcem myšlenky, nebo jsou ekonomové – neinvestoři, pozadu za realitou.

Není ale cílem tohoto zamyšlení posuzovat zbublinovatění současného trhu s akciemi. Spíše upozornit na to, že likvidita sama o sobě bublinu nevytvoří. Může snížit požadované míry návratnosti až do bodu, kdy jsou (v průměru) ziskové i jinak neprůchodné projekty. Nicméně na to, aby se trhy odtrhly od reality, musí v krvi kolovat pár promile likvidity. Je pak vinen výčepní, nebo násoska, který postává u pultu?


*Pozor – nejde o to, že by s narůstající nabídkou peněz klesaly požadované míry návratnosti a tím se stále více projektů dostávalo nad hranici danou tím, jaký zisk investoři z projektů požadují. Zde mám na mysli odhad návratnosti u toho samého projektu jako funkci dostupnosti peněz.

Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.