Autor knihy Robinson Crusoe Daniel Defoe by se v dnešních dluhem sužovaných časech cítil jako doma. Sám byl znám jako „sobotní gentleman“, protože do slušné společnosti se odvažoval jen v den Sabatu, kdy zvyk zakazoval uvěznění dlužníků. Podílel se také na vytváření tehdejšího „kvantitativního uvolňování“ (QE), tedy na vytváření peněz s cílem nákupu dluhu.
Defoe byl zapálen pro Latinskou Ameriku a přesvědčil britskou vládu, aby v roce 1711 vytvořila společnost South Sea Company, která bude s tímto kontinentem obchodovat. Příležitost k obchodu ale kvůli odporu španělské vlády na počátku téměř neexistovala. Ředitel společnosti John Blunt však viděl jinou možnost, jak vydělat peníze. Evropa byla tehdy posedlá zdánlivým úspěchem projektu, který ve Francii vytvořil John Law. Prodej jeho akcií s cílem rozvoje delty Mississippi zbavil monarchii většinu jejích dluhů. I Blunt navrhl, aby držitelé vládních dluhopisů vyměnili tyto papíry za nové akcie South Sea Company.
South Sea Company sice netiskla peníze na koupi vládních dluhopisů, nestál za ní ale žádný obchod a aktiva mimo hotovosti získané vydáním akcií. Celé schéma mohlo fungovat jen tehdy, pokud by investoři vyhnali cenu akcií nad jejich nominální hodnotu – tak by vytvořili bohatství z ničeho. Britská vláda si v té době půjčovala ve velkém objemu, aby financovala válku s Francií a South Sea Company nabídla, že za její dluh zaplatí více, než nabízela Bank of England.
Zpočátku se zdálo, že to funguje. Nové emise v nominální hodnotě 100 liber se obchodovaly za 300, 400 a nakonec za 1000 liber. Spekulanti mohli akcie kupovat na margin a úvěry na nákup jim poskytovala i sama společnost. Nemuseli tak platit penězi, ale dostali aktivum, které mohli použít na nákup zboží. V podstatě tak šlo o vytváření peněz. Tehdy to monetární stimulací nikdo nenazýval, rozšířená euforie ale vyvolala to, co může být nazýváno efektem bohatství. Britové se snažili investovat do dalších společností, část peněz šla do projektů na tehdejších rozvíjejících se trzích.
Pro udržení růstu ceny akcií ale společnost musela více půjčovat potenciálním kupcům. Každé další kolo QE tak muselo přijít, aby podpořilo to předcházející. Dnešní QE tomuto problému nečelí, protože centrální banky prodají dluh, který nakoupili, bez toho, aby ovlivnili jeho cenu. Alespoň v to doufají.
Z dnešního pohledu byla South Sea Company bláznovstvím, naletěl jí ale i Sir Isaac Newton. Až John Stuart Mill přišel v roce 1848 na to, že „dlužníci mohou mít, a v případě vládních dluhopisů vždy mají, přímý zájem na snížení hodnoty peněz, protože jsou tím, co určuje hodnotu dluhu“.
Uvedené je výtahem z „South Sea QE“.
(Zdroj: Buttonwood’s notebook)