V květnu, když bylo v hodině dvanácté zachráněno Řecko, si členové eurozóny slíbili, že se do takové šlamastiky už nikdy znovu nenechají zatáhnout. Šest měsíců uběhlo jako voda a spasení Irska před hrozícím pádem do propasti lze stěží označit za učebnicově provedený záchranný manévr.
V porovnání s jarní řeckou povodní lze nyní pozorovat zajímavý obrat. V květnu se všechno zhoršilo kvůli váhání hlavního dárce, Německa, které se myšlence na pomoc rozmařilým Řekům dlouho vzpíralo. Nyní si dlužník, tedy Irsko, hrál na hrdinu a záchranného kruhu se odmítal chytit. Ať se mu to ale líbilo, či ne, skončil ve stejné situaci jako Řekové. Eurozóna musela, opět tradičně v neděli, dát dohromady podpůrný balík.
Bylo by hezké, kdyby se jeho doručovatelé přihnali jak Sedm statečných, pevně odhodlaných pomoci a s jasnou zprávou pro hladové supy slétávající se již nad kořistí. Představitelé eurozóny však spíše připomínají pestrý gang z jiného westernu.
V popředí ční „zlá“ kancléřka Angela Merkelová, kterou mnozí viní z toho, že eurozónu od května vede do země nikoho. Přesvědčila své kolegy, aby byla znovu otevřena Lisabonská smlouva (Václav Klaus si už jistě brousí zuby) a navrhla, aby břemeno sanace zadlužených zemí částečné nesli i věřitelé. „Hodný“ šéf ECB Jean- Claude Trichet se pokusil situaci zklidnit a evropské politiky varoval, že riskují další kalamitu na finančních trzích. Marně. O několik dní později se eurozóna dostala do další léčky. Výnosy dluhopisů oslabených ekonomik vystřelily do rekordních výšin. Merkelová přesto bojovně prohlásila, že „zájmy finančního a politického světa mohou být protichůdné“. Již o den později však Evropané vyslali mírovou delegaci. Ministři financí pěti největších zemí s pokorou potvrdili, že dluhy eurozóny jsou v květnu ustaveným stabilizačním fondem EFSF chráněny až do roku 2013 a případná spoluúčast věřitelů by se týkala jen obligací vydaných později. Podle Georga Papandreoua, premiéra „ošklivých“ Řeků, Merkelová riskovala „vytvoření sebenaplňujícího se proroctví“. „Tohle může zahnat země do bankrotu,“ pustil se do Němců tvrdě řecký premiér. Německý ministr financí pak Řeky neváhal označit za nevděčníky.
Do přestřelky přispěli i jiní politici. Portugalští ministři otevřené prohlašovali, že bez pomoci budou muset euro poslat k ledu. Herman Van Rompuy, prezident Evropské rady, dával ještě v neděli ráno lehkomyslně k dobru, že eurozóna čelí „krizi, v níž jde o přežití“. Až lakonický finský eurokomisař Olli Rehn své kolegy vyzval, aby uvažovali „s chladnou hlavou“.
To určitě neuškodí. Když emoce opadnou, vzpomeneme si, že to byli Řekové, nikoli Němci, kdo lhal o svých deficitech. Stejně tak odpovědnost za gigantickou realitní bublinu nesou Dublin a Madrid, a ne Berlín. Těžko vinit kancléřku Merkelovou z toho, že slabší státy eurozóny nebyly schopné prosadit reformy, které by zabránily ztrátě jejich konkurenceschopnosti.
Jediným pozitivem je, že se evropskému záchrannému gangu na chvíli podařilo zastavit posilování eura. Příště by však státníci mohli zkusit střílet méně do vlastních řad, nebo by také věřitelům jednoho dne mohla dojít trpělivost.
(Zdroj: The Economist, čtk, Bloomberg)