Každý den nám media servírují řádnou porci zpráv o pohybech na akciových trzích, výnosech dluhopisů, nebo závratném růstu cen komodit. Jen zřídka však padne zmínka o velmi důležitém ekonomickém ukazateli: reálné úrokové míře. Jde o míru výnosu, kterou investor očekává po odečtení inflace; a která se již nějaký čas pohybuje na velmi nízkých úrovních. V říjnu se americké vládě dokonce povedlo vydat na inflaci navázaný dluhopis s negativním reálným výnosem.
Nízké reálné úrokové míry stojí za letošním růstem na trhu aktiv, jelikož při nízkých výnosech byli investoři nuceni vkládat prostředky do rizikovějších aktiv typu akcií, korporátních dluhopisů a také komodit. Podle zprávy, kterou nedávno vydal McKinsey Global Institute, nás však v příštích letech neodvratně čeká růst reálných měr. Analytici prestižní konzultantské firmy to zdůvodňují investičním boomem v rozvíjejících se ekonomikách, který podle nich příliš zatíží globální zásobu úspor.
Úspory a investice jsou základním tématem každého úvodu do makroekonomie. Investovat lze jen z uspořených prostředků, proto se v zásadě investice musejí rovnat úsporám. Otázkou ovšem je, kolik kdo chce spořit a kolik kdo investovat: vztah mezi těmito proměnnými se promítá do úrovně úrokových sazeb.
Trochou teorie k tématu přispěl i současný šéf Fedu a bývalý profesor Ben Bernanke. Podle něho se na asijském kontinentu za posledních deset let spořilo příliš (nebo málo investovalo, záleží na úhlu pohledu). Přebytek asijských peněž, pro které se zoufale hledalo výhodné úložiště, podle Bernankeho zapříčinil nízké reálné úrokové míry. K tomu se přidaly centrální banky, které své rostoucí devizové rezervy „nalily“ do trhu státních dluhopisů, čímž opět stlačily výnosy dolů (a přispěly tím ke zdání udržitelnosti dalšího zadlužování).
Chytré hlavy z McKinsey však přišly s vlastním vysvětlením, podle něhož se jádro pudla skrývá ve všeobecném poklesu investic, které se z 26,1 % světového HDP v polovině sedmdesátých let dostaly na pouhých 20,8 % v roce 2002. Mezi roky 1980 a 2008 se podle studie proinvestovalo o 700 mld. USD méně, než kdyby trend ze sedmdesátých let pokračoval. K poklesu podle McKinsey došlo kvůli vyčerpání programu poválečné obnovy Evropy a Japonska, a také kvůli zpomalení hospodářského růstu, které snížilo potřebu vysokých kapitálových výdajů.
V roce 2003, s počátkem obřích investic do infrastruktury v Asii, se však trend zlomil. Tato nová růstová tendence byla, pravděpodobně jen dočasně, přibrzděna celosvětovou recesí. Asie se nicméně bude „probouzet“ dál. Typická rozvojová země vydává na rozvoj infrastruktury dvakrát více než bohaté státy. Váha rozvojového světa bude v následujících letech růst, což vede autory studie k poměrně odvážné predikci, podle níž do roku 2030 míra investic dosáhne 25 % celosvětového HDP. V konstantních cenách by to znamenalo nárůst z 11 bilionů na 24 bilionů.
Mezitím však bude klesat světová zásoba úspor (nebo také ochota lidí spořit), jelikož země jako Čína budou směřovat k ekonomice zaměřené více na spotřebu a vybízet obyvatele k většímu utrácení (udržet současnou úroveň čínských národních úspor na 53 % HDP by byl slušný artistický kousek). V rozvinutém světě zas úsporám řádně pustí žilou výdaje spojené se stárnutím populace a také neúprosná demografická realita.
Následná nerovnováha mezi investicemi (rostoucími) a úsporami (ztenčujícími se) nutně vyvolá růst reálných úrokových měr. McKinsey si pomáhá i historickým srovnáním. Za posledních 140 let činil reálný výnos amerických treasury bondů v průměru 2,3 % (měřeno metodou, při níž od konkrétního nominálního výnosu odečítáme míru inflace v následujících deseti letech). Od kolapsu brettonwoodského systému v roce 1971 se průměrný reálný výnos pohyboval kolem 3,3 %. Minulý rok to bylo jen 1,7 %. Návrat k post-brettonwoodskému trendu by tedy předpokládal růst reálných měr o víc než 150 bazických bodů, k čemuž by podle McKinsey mohlo dojít během pěti let. Pokud tedy ceny aktiv rostou díky nízkým sazbám, akciové trhy nečekají příliš světlé zítřky.
Podle autorů studie by vlády měly vlády nabídnout slevy na daních, které by občany motivovaly ke spoření. To je sice pěkná teorie, ale převládajícím strašákem dneška je nedostatečná poptávka. Navíc, penzijní fondy se stávají dojnou krávou předlužených vlád, jež uvažují spíše ve stylu „přežít aspoň do pátku“, jak to dokládá maďarský příklad.
Co tedy přinese budoucnost? Sloupkař Buttonwood interpretuje závěry analytiků z McKinsey jako Sofiinu volbu. „Reálné míry zůstanou na současných nízkých úrovních, jen pokud bude růstový výhled světové ekonomiky vypadat pro období následujících let bledě. To nezní příliš lákavě. Ale pokud reálné míry vzrostou, čeká dlužníky (státy, firmy i jednotlivce), kteří mají před sebou ještě hodně splácení, nejedna perná chvilka. Stagnace, nebo nová dluhová krize: co je asi lepší?“
(Zdroj: The Economist, studie McKinsey)