Byli jste někdy v salónku první třídy (ne obyčejná business class, ani o dost lepší ‘gold card holders’, ale skutečná 1. třída) na nablýskaném Terminálu 5 londýnského letiště Heathrow? Šampaňské Premier cru je pečlivě vychlazené, koberce jsou vysoké, světlo měkké, luxusní pohovky zvou k posezení a k tomu hraje uklidňující hudba. Víte, koho tam najdete? Většina hostů jsou afričtí muži obtěžkaní masivními šperky a jejich manželky a dcery s nádhernými africkými šátky na hlavě. Jak je možné, že lidé z těch nejchudších zemí světa, stíhaných jednou občanskou válkou za druhou, si to mohou dovolit?
Juan Pablo Pérez Alfonso, venezuelský ministr, který byl jedním ze zakladatelů OPEC, jednou slavně nazval ropu “ďáblovými exkrementy”. Nebylo to ani pro její tmavou barvu, ani pro nepříjemný pach, ale pro dopad, který tato nerostná surovina měla na životy lidí ve Venezuele, ať již od příjmové polarizace, přes nárůst korupce po vliv na životní prostředí. Ropa vytváří obrovské bohatství rychle a s tím jde často v zemích s minimálním systémem řízení ruku v ruce korupce vpravdě epického rozsahu.
V Africe je teď celá hromada zemí, které jsou ještě hůře připraveny na to, co bude následovat po objevení rozsáhlých nalezišť ropy a zemního plynu, než byla ve své době Venezuela. Africká ropa narůstá na globálním významu, a to především díky nedávným objevům na pevnině a v pobřežních vodách u východního pobřeží kontinentu. V současné době dominuje těžbě ropy v Africe pět zemí, tedy Nigérie, Libye, Angola, Alžírsko a Egypt. Dohromady těží 85 % produkce ropy na kontinentu. Ale to je jen špička ledovce. Neuplyne ani měsíc, aby nedošlo k novému objevu nalezišť někde v Africe. Jen pět z 55 zemí kontinentu v současné době netěží nebo nehledá ropu. Průzkumy přitom provádí nejen odvážné malé průzkumnické společnosti, ale také Čína, hladová po nerostných surovinách a nebojící se rizik podnikání v Africe (Čína již např. vlastní 40 % ropné produkce Súdánu), ale v poslední době i globální ropné společnosti.
Náhlá prosperita s sebou přináší velké příjmy pro vládní pokladnice a s tím i některé skutečné vymoženosti pro řadové Afričany. Sítě místních silnic se rozšiřují, veřejné služby zlepšují. Ale většina toho vážně postrádá transparentnost. Většina ropných příjmů Angoly je spravovaná národní ropnou společností, která funguje pod záštitou obchodního tajemství. Ropné příjmy Rovníkové Guiney jsou státním tajemstvím. To je obojí špatné ale i nebezpečné. Pozorovatelé již zaznamenali, že korupce je na vzestupu. Parkoviště ministerstev po celém kontinentu jsou plné těch nejluxusnějších limuzín. Spousta z těch peněz, které se dostanou až do státního rozpočtu, je bez patřičného dohledu utracena špatně. Mnohé z těch nových silnic nikam nevedou, nablýskané nové nemocnice nemají skoro žádné doktory.
Nigérie byla první africkou zemí, kde byly objeveny masivní zásoby černého zlata. Ropný průmysl Nigérie je hlavním zdrojem HDP této západoafrické země, která je se 170 milióny obyvateli také nejlidnatější na kontinentu. Nedávné hloubkové vyšetřování přitom zjistilo, že stát byl za posledních deset let okraden nejméně o 29 miliard amerických dolarů díky pochybným obchodům se zemním plynem mezi nigerijskými vládními úředníky a nadnárodními společnostmi. Krádeže ropy jsou více než běžné, odhaduje se, že denně se ztratí až 250,000 barelů, tedy 10 procent celkové produkce. V tu stejnou dobu jsou nigerijská vláda a ropné společnosti kritizovány za to, jak dlouho a pomalu se zavádějí reformy, potřebné pro rozvoj zoufale zaostalé oblasti, ve které se přitom ropa těží již od 50. let minulého století (!) a pro sanaci hrozného znečištění životního prostředí způsobeného touto těžbou.
Ghana má odhadem tři miliardy barelů prokázaných ropných zásob. Díky hojným investicím Sinopecu, obří čínské státem ovládané ropné společnosti, byly vyhloubeny ropné vrty a položeny ropovody, i když většinu práce zastali importovaní čínští dělníci a místním mužům se tolik potřebného zaměstnání nedostalo. Ghana se stala producentem ropy teprve před dvěma lety. Její nový president, John Dramani Mahama, zvolený v prosinci 2012, se oficiálně zavázal použít ropné tržby země na zlepšení infrastruktury, vzdělání a zásobení elektřinou. To jsou klíčové věci v zemi, kde přes rekordní výnosy z produkce zlata a kakaa jakož i nově z ropy, asi polovina z jejích 25 miliónů obyvatel žije za méně než dva americké dolary na den.
Několik dalších afrických zemí se zájmem sleduje vývoj v Ghaně, především východoafrický Mozambik, Keňa a Tanzánie. Významná konzultantská firma Wood Mackenzie odhaduje, že nedávno objevené zásoby více než 2,8 triliónu krychlových metrů zemního plynu v Mozambiku a Tanzánii jsou skutečně globálního měřítka. Americké Anadarco Petroleum a italský koncern ENI nalezli ve “svých” polích skoro 1,7 triliónu krychlových metrů plynu, potenciálně to velmi lukrativní zdroj export zkapalněného plynu LNG do Asie. Mozambik je jednou z nejchudších zemí naší planety, na 184. místě z celkových 187 zemí na Human Development Indexu Spojených národů pro rok 2012. Průměrná délka života je tam jen 50 let. Co je podstatné, a výmluvné z hlediska budoucnosti plynových projektů, HDP Mozambiku v loňském roce bylo 12.8 miliardy amerických dolarů – tedy pouhá polovina odhadovaných nákladů na dva plánované “vlaky”, jak se říká zařízením na zkapalnění zemního plynu.
Když se podíváte na tohle měřítko, nemůžete se než podivit, jestli se to této zemi může vůbec podařit. Mezinárodní měnový fond, Norsko a Světová banka všechny radí Mozambiku, jak vybudovat dlouhodobě udržitelný ropný a plynárenský průmysl a vyvarovat se chybám, kterých se dopustily jiné země s chabým právním rámcem a nedostatkem transparentnosti. Norsko je k tomu mimořádně kvalifikované. Státní Government Pension Fund of Norway, dříve nazývaný the Petroleum Fund, již dlouhá léta vybírá nadbytečné částky z ropných tržeb země pro potřeby norské společnosti jako celku. Se svým současným tržním oceněním ve výši 654 miliard amerických dolarů je to největší penzijní fond na světě a největší vlastník akcií v Evropě. Norové radí Mozambiku, jaká opatření jsou třeba k tomu, aby i jejich ropné příjmy mohly dlouhodobě sloužit lidu Mozambiku. Snaží se, aby si země nejprve vytvořila nezávislou koncepci rozvoje ropného průmyslu, tu pak proměnila na legislativní rámec a systém kontroly. Až potom by měla podepisovat smlouvy. Podlé této rady Mozambik již vytvořil několik nezávislých institucí, tedy regulátora, ministerstvo a národní ropnou společnost.
Dalším oříškem je pak vyškolit dostatek lidí k tomu, aby se zákony mohly také uplatňovat. Tragickým znakem mnoha rozvojových zemí, které se radují z takovýchto nově nabytých pokladů, je pokušení dostat se k nim co nejrychleji. V tom jsou hecovány rozradostněným stádem firem a poradců a jinými zeměmi, a samozřejmě osobními zájmy lidí u moci. To znamená, že tyto země pak často dělají rozhodnutí dříve, než si vybudovaly expertízu nutnou k tomu, aby je dělaly kvalifikovaně.
Takže je ropa a zemní plyn pro Afriku požehnáním nebo kletbou? “To je otázka za sto miliard dolarů”, řekl nedávno jeden vysoký mozambický státní úředník. To podle mého nevěští nic dobrého…