Těžaři uhlí ve Spojených státech zažívají těžké časy. V energetice jejich produkt prohrává v souboji se zemním plynem, jehož ceny srazila břidlicová revoluce a následný pokles cen. V segmentu koksovatelného uhlí negativně působí krize ocelářského odvětví. Jedinou možností úniku z neúprosné reality domácího trhu je vývoz uhlí za moře, čehož těžařské společnosti využívají v maximální míře.
Spojené státy po desetiletí vyvážely vysoce kvalitní metalurgické uhlí, používané zejména k výrobě oceli. Nyní zažívají exportní terminály návaly energetického uhlí, spalovaného v elektrárnách. Podle posledních odhadů se loňský export amerického uhlí vyšplhal na 120 mil. tun – dvojnásobek oproti roku 2009. Cílovou destinací nebyla Indie nebo Čína jako v případě mnoha jiných komodit, nýbrž Evropa, zejména Velká Británie, Nizozemí a Itálie.
Pouliční lampy ve městech jako Newcastle, Amsterdam nebo Neapol tak svítí díky levnému americkému uhlí, které v energetických mixech evropských zemí vytlačuje nekonkurenceschopný zemní plyn dovážený z Norska, Ruska či Alžírska. Návrat ke špinavému uhlí je nejvíc markantní v kolébce průmyslové revoluce. Britská spotřeba uhlí v elektrárnách ve 3Q12 stoupla meziročně o 50 %.
Zatímco v důsledku posunu od uhlí k plynu ve Spojených státech klesly emise oxidu uhličitého na nejnižší úroveň za dvacet let, zcela opačná tendence vrací Evropu i s jejím zeleným mesianismem o století zpět. Starý kontinent přitom do obnovitelných zdrojů energie od roku 2004 napumpoval dvakrát víc peněz než Spojené státy (500 miliard dolarů v EU, oproti 250 miliardám v USA). Svůj podíl na tom má totální selhání uměle vytvořeného trhu s emisními povolenkami, které výrobcům sebralo poslední zbytky motivace k využívání ekologicky šetrnějších paliv.
Ve Spojených státech navíc uhelným elektrárnám ztěžují život stále ostřejší emisní limity. Prezident Barack Obama v druhém inauguračním projevu naznačil, že hodlá tlačit na další zpřísňování regulace. Americkým environmentalistům se příliš nezamlouvá ani vývoz uhlí do zahraničí, jelikož se tím prý emise pouze přesouvají z jednoho místa na druhé. Greenpeace a další organizace protestují proti plánům na výstavbu několika exportních terminálů na západním pobřeží, odkud by uhlí mělo putovat do Číny.
Pro americké uhelné těžaře jako Peabody, či představuje vývoz uhlí do zámoří záchranné lano v rozbouřených vodách energetického trhu. Potvrdily to nedávno prezentované výsledky za loňský rok, v nichž údaj o meziročním zdvojnásobení vývozu na 13,6 mil. tun figuroval jako jeden z mála povzbudivých aspektů. Společnost skončila v čisté ztrátě 77 milionů dolarů, tedy asi 0,36 dolaru na akcii. Celkové tržby dosáhly 4,2 miliardy dolarů při prodaných 141 milionech tun uhlí, zatímco o rok dříve byl výsledek na úrovni tržeb 4,3 miliardy dolarů při prodaných 155 milionech tun uhlí.
má podíly v plánovaných terminálech na západním pobřeží a v existujících v Mexickém zálivu a doufá, že do roku 2020 se mu vývoz podaří zečtyřnásobit. Rozšiřovat kapacity svých terminálů hodlá i Peabody. Podle analytiků však potenciál evropského trhu není nevyčerpatelný. Odstavování starých uhelných elektráren plánuje i Velká Británie. Další brzdou přílišného optimismu je neutěšený stav evropského průmyslu a ekonomiky jako celku.
Hodnota uhlí vyvezeného z USA za prvních 11 měsíců loňského roku dosáhla 13,8 miliardy dolarů, z čehož na levnější energetické připadlo 3,8 miliardy dolarů. Americká důlní asociace počítá s tím, že globální poptávka po uhlí se v příštích pěti letech zvýší o víc než miliardu tun, čtyři pětiny z tohoto nárůstu by mělo tvořit energetické uhlí. Zvýšená spotřeba se očekává například v Německu, které bude odstavovat jaderné zdroje a paroplynové se v současných podmínkách stavět nevyplatí. Plyn je nyní v Evropě zhruba třikrát dražší než ve Spojených státech. Podle zářijového odhadu švýcarské banky spustí evropské energetiky do roku 2015 šestkrát větší objem uhelných výrobních kapacit ve srovnání s paroplynovými.
(Zdroje: WSJ, Bloomberg)