Představte si zemi, kde vládne samolibost, vztahy mezi lidmi jsou velmi napjaté a není možné dosáhnout konsenzu ohledně toho, jak změnit život k větší harmonii. Zní to jako Spojené státy současnosti, ale podle učitele čínské historie Michaela Puetta se jedná o Čínu před 2500 lety. Puett vyučuje na Harvardu a jeho hodiny jsou třetí nejpopulárnější na celé univerzitě. Větší návštěvnost je pouze na základech ekonomie a na základech počítačových věd. Puett svým studentům neváhá slibovat, že „tyto přednášky změní jejich život“. A podle toho, co říkají oni sami, jim skutečně představuje jasné a někdy až revoluční myšlenky, které jsou pro jejich život velmi přínosné.
Puett svým studentům tvrdí, že snažit se o chladné kalkulace a racionální zvažování jejich plánů do budoucna je chybným přístupem. Čínští filozofové by jim řekli, že takový postup je vede k tomu, že jsou uzavřeni před dalšími možnostmi, které nezapadají do jejich původních plánů. Lidé tak „nevěnují dostatečnou pozornost dennodenním událostem, které by je měly obohacovat“. Lidé jako Konfucius učili, že ty nejjemnější činy mají obrovské důsledky. Jak by ale mohly souviset věci jako krátký rozhovor s přítelem či nával hněvu s tím, co má v životě skutečně význam? Z pohledu čínské filozofie nám podobné „nevýznamné“ události poskytují obrázek o nás samých. A jestliže pochopíme, jak jednáme a reagujeme, staneme se citlivější k tomu, jak jednáme v určitých situacích. Filozof Mencius učil, že pokud tímto způsobem kultivujeme své lepší já, můžeme dosáhnout mimořádných výsledků a vlivu, změnit život svůj i lidí kolem nás.
Američané obvykle věří tomu, že lidé jsou racionální tvorové, kteří se rozhodují mozkem. V Číně existuje jeden výraz pro „mysl“ a „srdce“. Puett učí, že mysl a srdce jsou pevně propojeny a jedno nemůže existovat bez druhého. Při každém našem rozhodnutí je tak dobré pokusit se o spojení naší rozumové a emocionální stránky. V dennodenním životě je lepší spontánnost než uzavření se za tím, co považujeme za racionální rozhodování. Současný výzkum neuronů tento postoj potvrzuje. Naše rozhodnutí jsou podle něho určena podvědomými emocemi a ne logickým uvažováním, jak se domníváme. Pokud například jen nakrátko vidíme usmívající se tvář, vnímáme celý svět kolem pozitivněji. Výzkum dokonce ukázal, že takový obraz tváře můžeme vidět i na tak krátkou dobu, že si ani neuvědomíme, že jsme jej spatřili.
Aristoteles říkal, že „jsme to, co opakovaně děláme“, což odpovídá tomu, co tvrdí čínští filozofové. Puett po každém výkladu jejich učení vyžaduje od studentů, aby jej převáděli do svých životů. Nejde o žádné velké rady, ale o snahu o to, aby porozuměli tomu, co dělají a jak to mohou změnit. Včetně toho, jak každé jejich gesto a krok ovlivňuje reakci ostatních. Nejdůležitější je pak snaha, která stojí nad talentem. Jedním z Puettových studentů byl zázračný matematik Adam Mitchell. Na Harvardu chtěl studovat ekonomii. Po přednáškách čínské filozofie si ale uvědomil, že se nemusí nutně věnovat tomu, v čem je nejlepší, jak ho dříve učili. Namísto toho zkusil i přednášky, ke kterým ho to táhlo, ale u kterých nemohl využít svého talentu. Dnes studuje jazyky a říká: „Jsem rád, že mohu říci, že Puett svůj slib splnil. Jeho přednášky můj život změnily.“
(Zdroj: The Atlantic)