Nejeden investor si asi vzpomene na Greenspanovo „pokud si myslíte, že jste mi porozuměli ...“. Jeho záměrná vyhýbavost byla z dnešního pohledu asi pouhým mezistupněm mezi ještě dřívější téměř mlčenlivostí a dnešní snahou o to komunikaci centrálních bank maximálně otevřít. Nakreslit jasnou dělící čáru mezi slovy a činy zde přitom lze jen těžko. Třeba ČNB již rok slovně intervenuje proti koruně a na její kurz to má reálný dopad (viz „Rok korunových „intervencí“ a neschopnost udržet myšlenku, či myšlenku opustit“). ECB zase stačilo „pohrozit“ tím, že udělá „co bude třeba“ a situace na trzích se dramaticky změnila.
Asi základní diskuse ohledně toho, jakým směrem by se mělo ubírat pokrizové centrální bankovnictví, se týká následující volby: Měly by centrální banky vždy sledovat jedno, či několik málo základních pravidel a od těch se nikdy neodchýlit? Nebo by měly být flexibilní a zasahovat podle toho, co si konkrétní situace žádá (tedy nad rámec toho, co by doporučovala ona pravidla)? Pro obojí najdeme dobré argumenty. V konkrétní situaci se může třeba zdát, že je lepší flexibilita, ale můžeme zapomínat na to, že tato situace vznikla právě kvůli tomu, že v minulosti jsme byli příliš „flexibilní“. Příklad je nasnadě: Předkrizová monetární politika a pokrizový „úklid“ (i když je míra viny centrálních bankéřů za hypotéčních bublinu a následné problémy podle mého nadhodnocována – bubliny vznikají lehce i bez nich). I tak bych ale tvrdil, že svět je příliš proměnlivý na to, aby šlo uplatňovat neměnný styl jízdy. Či přesněji řečeno na to, aby vůbec šlo se k němu důvěryhodně zavázat.
Budeme proto pravděpodobně nadále používat hybrida, tedy nějaký set pravidel, která budou v případě potřeby flexibilně modifikována. Jak si asi zájemci o ekonomické dění všimli, výrazným rysem monetární politiky se tak v poslední době stává tzv. forward guidance (FG). Tedy snaha o popsání směru, který se bude politika při daných předpokladech ubírat. V principu „pokud rychlost překročí hranici XY, sundáme nohu z plynu, při překročení hranice YZ začneme brzdit a při poklesu rychlosti pod AB dáme nohu zase na plyn“. Ještě nedávno byl patrný poměrně silný názorový proud, který volal po tom, aby ony hranice XY atd. byly zadefinovány nominálním produktem, ale zdá se mi, že tento proud nějak ztrácí sílu. Doba tedy asi ještě neuzrála (pokud někdy uzraje).
FG není nic jednoduchého, jak by se z mého popisu mohlo zdát. Je to naopak docela věda. Research na toto téma nedávno napsal asi 16ti stánkový návod, jak říkat, že nohu z plynu sundáme, či začneme brzdit. Předně poměrně vtipně poukazují na to, že slovo „guidance“ se samo o sobě vždy týká budoucnosti. Přílepek „forward“ tak je zbytečný. Což symboliky ukazuje na význam celé FG. Tedy na to, že je přeceňována (já si tak jistý nejsem). Poté (i v souladu se zde zmíněnou nejasnou hranicí mezi slovy a činy) se ptá, zda jde o změnu v popisování politiky, či změnu v politice samotné. Hlavně ale přichází s třemi radami, jak efektivitu FG zvýšit:
--Centrální banka by měla pravidelně informovat o tom, jak se vyvíjí proměnné, které považuje za důležité a které určují její politiku.
--Vedení centrální banky by se mělo dohodnout na tom, že ohledně budoucí politiky bude k veřejnosti promlouvat pouze jeden zástupce vedení (tj. pravděpodobně guvernér). Zbytek členů rady má „samozřejmě volný prostor při diskusi o centrálním bankovnictví obecně, včetně jeho historie“. A nakonec to nejzajímavější:
--Centrální banky by měly mít povinnost nakupovat, či prodávat cenné papíry, které jsou přímo provázány s jejími cíly tak, aby realizovala ztrátu v případě, že těchto cílů nedosáhne. Centrální bankéři by pak měli mít své platy alespoň z části provázány s tím, jak se vyvíjí cena těchto cenných papírů.
Při čtení těchto doporučení mě napadá, že první bod určitě, druhý možná, třetí těžko. Je pravda, že sledováním toho, co řekne ten či onen člen rady té či oné centrální banky, je promrháno příliš mnoho času. Ale je asi jen málo těch, co cítí zájem médií a rádi si tak nepustí „hubu na špacír“. Poslední bod zní logicky, ale podobně logicky to zní s odměnami managementu soukromých firem – o nich si shodnou okolností můžeme nyní přečíst v „Akcie rostou, tak se nestarejte“. U firem to zdaleka nefunguje tak hladce, jak dobře to zní a podobné by to bylo s centrálními bankéři. Uvědomme si například to, jakým obrovským a v celku ale dosti přehlíženým paradoxem proplouváme ve vztahu ke QE:
Tento program by měl pomoci ekonomice mimo jiné tím, že sníží výnosy US vládních dluhopisů. Pokud by ale ekonomice skutečně pomáhal, tato pomoc se projeví růstem výnosů dluhopisů. Dosahování cíle tak efektivně eliminuje nástroj, kterým by měl být dosažen. Respektive fungování nástroje je známkou toho, že cíle dosahováno není. Není tedy jasné, zda by v takové situaci měly být centrální bankéři penalizováni za to, že výnosy dluhopisů klesají, či rostou. Provázání odměn s výkonem tedy bohužel není tak jednoduché u firem a ani u centrálních bank.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie a jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.