Aktualizováno Americké pohromě jsme se vyhnuli. Tedy alespoň na nějakou dobu. Hluboký rozkol mezi republikány a demokraty a ještě hlubší propast mezi republikány samotnými ale naznačuje, že si vším možná projdeme znovu příští rok. Pokud by se jednalo o jakoukoliv jinou zemi na světě, všemu bychom se pěkně zasmáli a pak bychom přesunuli naše peníze jinam. Problematická země by pak musela platit mnohem vyšší úrokové náklady z dluhu a její měna by oslabovala. Americký dolar a vládní dluhopisy jsou ale kotvou pro celý globální finanční systém a tak si naopak jen oddechneme a modlíme se, aby i příště bylo dosaženo dohody bez větších škod. Ale to bude možná marné.
Minulou středu volilo mnoho republikánů pro default. Zdá se, že někteří jsou připraveni hrát finanční verzi ruské rulety, protože se domnívají, že default ještě nemusí znamenat pohromu. Stejně jako když pětkrát stiskneme spoušť a nic se nestane. Někteří pak vnímají uzavřenou vládu jako ukázku toho, že stačí jen vláda malá a mohou se o to samé pokoušet znovu a znovu. Ke všemu se přidává znepokojivý fundament. Jeho základem je pomalý dlouhodobý růst. V 80. a 90. letech rostla americká ekonomika o 3 – 3,5 % ročně. Po roce 2000 ale toto tempo růstu kleslo na úroveň 2 %. Letos sice deficity klesly více, než se čekalo, ale dlouhodobý výhled povzbudivý není. Pokud to Kongres nebude řešit již nyní, fiskální debata bude v následujících letech stále složitější. Spojené státy se pak stanou buď zemí s vysokými daněmi či velmi nízkými vládními výdaji.
Druhým a souvisejícím problémem je neuvěřitelná příjmová nerovnost. Kennedy hovořil o tom, že příliv zvedá všechny lodě, dnes to ale v USA neplatí. Propast mezi bohatými a chudými se prohlubuje a počet bohatých přitom klesá. S růstem produktivity často nedrží tempo ani platy vysokoškolsky vzdělaných lidí. Jakou roli by v takové situaci měla hrát vláda? Jedni navrhují větší redistribuci, druzí se domnívají, že bohatí více spoří a jsou tak dobrým základem pro dlouhodobé investice. Současné politické spory pak ukazují, že alespoň někteří američtí politici úplně zapomněli na to, že Spojené státy jsou vůči zbytku světa v pozici velkého dlužníka. Pozice země, jejíž měna je používána jako měna rezervní, umožňuje Washingtonu některé zlozvyky, o kterých by jiná země nemohla ani přemýšlet. Pokud bude tento stav pokračovat, bude propast mezi zájmy USA a zájmy jejich věřitelů růst.
Na konci 60. let vedl růst nákladů spojených s válkou ve Vietnamu k tištění dolarů. To snížilo fiskální tlaky, ale také ohrozilo vazbu dolaru na zlato a zahraniční centrální banky začaly dolar nahrazovat tímto kovem. Vše nakonec skončilo kolapsem Brettonwoodského systému a finančním chaosem 70. let. To, že Fed v září nepřikročil ke snížení tempa nákupů vládních dluhopisů, se z dnešního pohledu jeví jako pozoruhodně prozíravé rozhodnutí. S tím, jak se bude blížit další konflikt týkající se dluhového stropu, bude pro Fed těžší a těžší uvažovat o ukončení těchto nákupů v prosinci. Často se může zdát, že k dolarovému systému neexistuje alternativa. To ale není pravda. Tou alternativou je chaos a jeho rizika jsme se nezbavili.
Autorem je hlavní ekonom Stephen King.
(Zdroj: FT)