Spojené státy řekly to, co si partneři Německa říci nedovolí: „Německo během krize udržovalo velké přebytky běžného účtu a to poškodilo proces posunu k nové rovnováze a vytvořilo riziko deflace v eurozóně i v celé světové ekonomice.“ Podobně se vyjádřil i Mezinárodní měnový fond. Německé ministerstvo financí na tuto kritiku odpovědělo s tím, že „německé přebytky nepředstavují pro Německo, eurozónu, ani světovou ekonomiku žádnou hrozbu“. Naopak, Německo prý svými exporty přispívá ke globálnímu růstu. Tato reakce se dala očekávat, i když je úplně pomýlená. A přebytky Německa, letos odhadované na 215 miliard dolarů, jsou samozřejmě velkým problémem, a to hlavně pro eurozónu.
Exportní přebytky neodrážejí pouze to, jak je daná země konkurenceschopná. Představují přebytek výroby nad poptávkou. Země s přebytky tak dovážejí poptávku, kterou samy nevytvářejí. Pokud je globální poptávka silná, není to problém. Tedy pokud jsou peníze, které si půjčují země s deficity, investovány tak, že umožní pokrýt dluhovou službu v budoucnu. K tomu ale bohužel většinou nedochází. Částečně proto, že deficitní země jsou záplavou levných dovozů tlačeny do investic do sektorů, které jsou zaměřeny na domácí ekonomiku. Globální ekonomika se ale nyní nachází ve stavu, kdy jsou sazby blízko nuly a země v přebytcích v podstatě sledují politiku ožebračování svého souseda. Jejich „dovozy poptávky“ pak slabost globální ekonomiky jen prohlubují.
Eurozóna dnes čelí riziku pádu do deflace japonského stylu, roste reálná hodnota dluhu i nezaměstnanost. Nízký růst navíc komplikuje posun k větší konkurenceschopnosti. Německem prosazovaná politika nemohla mít jiné důsledky, protože jejím základem byla plošná úsporná opatření ničící poptávku. Je téměř nemožné, aby prudký propad poptávky vyrovnala politika monetární, protože proti ní stojí vysoký dluh, poškozený bankovní systém a neochota k půjčování. Země na periferii snižují své vnější deficity, největší věřitelská země ale zůstává v přebytku a eurozóna jako celek tak vytváří obrovské vnější přebytky. Pro zbytek světa je to právě přístup „ožebrač souseda svého“ a Spojené státy tak mají plné právo na kritiku. Stejně jako mají jiní právo kritizovat Spojené státy za jejich předchozí pochybení v regulaci.
Eurozóna ale prosperitu prostřednictvím exportů nedosáhne, protože na to je prostě příliš velká. Musí přistoupit k vnitřním změnám. Nyní se však nachází na pokraji deflace a sužuje ji masová nezaměstnanost. Je to navíc považováno za něco přínosného, morálního a dokonce za úspěch. Proč? Protože věříme mýtům o tom, že krizi vyvolala fiskální nezodpovědnost a ne nezodpovědný tok mezinárodních půjček. Věříme tomu, že fiskální politika nemá místo při managementu poptávky a že nákupy dluhopisů centrální bankou jsou krokem k hyperinflaci. A věříme i tomu, že vnější přebytky jsou dány jen konkurenceschopností a ne rozdílem mezi poptávkou a nabídkou. Tyto mýty nejsou neškodné. Buď uvězní periferii v dlouhodobé depresi, nebo povedou k rozpadu měnové unie. Evropský projekt nakonec bude projektem chudoby a tragickým příběhem.
Autorem je Martin Wolf.
(Zdroj: FT)