Spotřeba soukromého sektoru je ve vyspělém světě stále v útlumu. To představuje problém, protože naše schopnost vrátit se k růstu závisí na tom, zda budeme schopni skloubit udržitelné veřejné finance s udržitelnou soukromou spotřebou. Fakta jsou přitom následující: Od roku 2008 vzrostla vládní spotřeba na globální úrovni v reálném vyjádření o 20 %, spotřeba soukromého sektoru pouze o 5 %. Jinak řečeno, přes všechny hovory o fiskálním utahování roste vládní spotřeba rychleji než spotřeba soukromého sektoru. Minulý rok tak dosáhl poměr vládní spotřeby k HDP nejvyšší úrovně od roku 1980 a poměr vládního dluhu k HDP se v mnoha zemích dostal na rekordní úrovně. Časový prostor pro snížení dluhu se pak neustále zmenšuje, protože dochází k demografickým změnám, které negativně ovlivní růst.
Vedle uvedeného strukturálního pohledu je tu i pohled cyklický, který říká, že soukromá spotřeba musí hrát v následující fázi oživení mnohem důležitější roli. Její poměr k HDP se ale nyní dostává na dlouhodobá minima. Příčinou je několik faktorů, včetně spirály klesající důvěry podniků, nezaměstnanosti a slabých výdajů spotřebitelů. Významnou roli pak může hrát i „tiché utažení“ probíhající v bankovním sektoru. To je důsledkem zvýšené finanční regulace, oddlužení bank a následného útlumu nabídky úvěrů pro soukromý sektor. Zejména v posledních letech se ukazuje, jak velký rozpor panuje mezi snahou regulátorů o zvýšení kapitálu bank na straně jedné a cílem zvýšení tempa růstu přes růst úvěrové nabídky na straně druhé.
Banky mohou svůj poměr kapitálu k rizikovým aktivům zvýšit dvěma způsoby: Buď zvýší objem kapitálu, nebo sníží riziková aktiva. Mezi prosincem 2011 a červnem 2013 zvýšily evropské banky tzv. poměr core tier 1 kapitálu z 10 % na 11,7 %. Tento posun nastal zhruba z poloviny díky zvýšení kapitálu a z poloviny díky snížení rizikových aktiv. Pro banky je ale zároveň výhodné posouvat se směrem od úvěrů podnikům, které musí být kryty větším objemem kapitálu, k poskytování půjček vládám. Slabý růst úvěrové nabídky byl do určité míry vyvážen vyšší aktivitou na kapitálových trzích, ale bankovní úvěry pokrývají asi 80 % celkového dluhu firem. Vydávání dluhopisů je navíc vhodné pouze pro velké korporace.
Snaha o zlepšení kapitálové pozice bank tak zároveň vede ke snížení dostupnosti financování. George Osborne to vystihl tím, že bychom měli dosáhnout „finanční stability, ale ne takové, která je na hřbitově“. Současný posun důrazu na poměry zadlužení a standardizované modely rizika, které neberou v úvahu skutečnou rizikovost podkladových portfolií bank, ale může vést k dalšímu oddlužování bank. To by nakonec mohlo vést i k poklesu jejich schopnosti poskytovat finance. Basel III používá takovou definici míry zadlužení, která nerozlišuje mezi aktivy s nízkým rizikem a vysokou likviditou na straně jedné a aktivy s vysokým rizikem a nízkou likviditou na straně druhé. To je problematické i proto, že banky by se mohly zbavovat rovněž likvidních aktiv a tím by ztratily ochranu před rizikem malé likvidity. V systému by tak vzrostla nestabilita, což určitě není naším cílem. Rádi bychom proto varovali před přílišným spoléháním se na poměry zadlužení a standardizované modely rizika. Motivují banky k pochybným krokům a mohly by nakonec zpomalit i ekonomický růst.
Uvedené je výtahem z „The 'Silent Austerity' in Banking“, autory jsou Axel Weber, předseda správní rady , a generální ředitel Sergie Ermotti.
(Zdroj: WSJ)