Aktualizováno Japonská populace se loni smrskla o 244 tisíc lidí. Jednalo se o sedmý úbytek v řadě a zároveň úbytek největší. Trend vymírání se prosazuje s hrozivou neúprosností. Podle nejpesimističtějšího demografického scénáře by země do roku 2050 měla ztratit 37 milionů obyvatel, tedy necelou čtvrtinu dnešního stavu.
Je nemožné odhadnout plný ekonomický nebo politický dopad takové změny. Pokusme se zamyslet nad následky pro penzijní systém. Penze lze považovat za nárok na část příjmů budoucích pracujících, v evropském kontextu nejčastěji v podobě daně. Rovnice je v takovém případě jednoduchá: méně pracujících znamená nižší důchody. Praktickým výsledkem může být nucené delší setrvání v pracovním procesu. Data OECD ukazují, že i když oficiální hranice pro odchod do důchodu je stanovena na 65 let, průměrný Japonec ve skutečnosti na penzi odchází v 69. Jestliže vaše důchodové příjmy nevypadají nijak zázračně, budete muset pracovat déle. Jelikož politici v řadě zemí prezentovali průběžný systém, v jehož rámci stávající pracující generace živí tu na penzi, falešně jako svého druhu odměnu za léta dřiny, je odpor veřejnosti vůči jakýmkoli reformám velký.
Nepůjde ale určitě jen o penze. Vyspělé ekonomiky a mnohé země z kategorie emerging markets prožily dlouhé období, během něhož se populační růst stal normou. Velké války přinesly tu větší tu menší přerušení trendu, avšak po nich se zpravidla dostavilo zvýšení porodnosti. Francouzská populace se v průběhu první světové války snížila o 2,5 mil. lidí, avšak na úroveň roku 1914 se dostala už 17 let poté. Do konce druhé světové války sice růst populace nijak oslnivý nebyl, ale obavy se točily kolem stagnace, ne poklesu.
V dobách před průmyslovou revolucí se vývoj obyvatelstva ubíral krkolomnější cestou a zpravidla narážel na strop v podobě omezené nabídky potravin. Debata mezi historiky zdaleka neskončila, je ale jisté, že bez zvýšení produktivity v zemědělství by těžko mohlo dojít k rozsáhlejší urbanizaci a uvolnění dostatečné pracovní síly pro nové průmyslové obory. Podle Thomase Pikettyho z Paris School of Economics lze polovinu hospodářského růstu mezi lety 1700 a 2012 přičíst růstu populace. Samozřejmě že i v prostředí klesající populace lze zaznamenávat růst HDP na hlavu, což se třeba Japoncům podařilo. Individuálně se lidem může pořád vést dobře.
Dramatický by dopad mohl být také na ceny nemovitostí. Realitní býci mají po ruce pádný argument v podobě konečné nabídky půdy. Jenže v zemi, která vymírá, by se ceny domů mohly vydat na sestupnou dráhu. Změní to uvažování drobných střadatelů, kteří své domy a byty považují za úložiště bohatství či konzervativní investici? Začne být populárnější nájem?
A pak je tu otázka dluhů. Ty jsou většinou stanoveny nominálně. Při klesající populaci i HDP poroste poměr dluh/HDP i dluh na obyvatele. To mnoho lidí od dalšího zadlužování možná odradí. Ale současný hospodářský model by bez setrvalého zvyšování zadlužení nemusel fungovat zrovna nejlépe.
Zajímavý by mohl být vývoj mezd. Pokud se vrátíme k období morových epidemií, kdy evropská populace klesla zhruba v rozsahu, jaký je předpovídán Japonsku (i když tehdy to bylo drastičtějším tempem), mělo to za následek růst mezd. Třeba se tak zaměstnanci po letech stagnace reálných platů a růstu korporátních zisků v poměru k HDP dočkají sladké pomsty. Nezapomínejme ale také, že před rokem 1700 panovala mnohem větší nerovnost a že majetek byl koncentrován v rukách úzké skupiny feudálů.
Východiskem z toho všeho může být migrace, ale Japonsko se k ní postavilo zády. Budou ho Evropané následovat, a pokud ne, kdo se o ně bude ve stáří starat?
(Zdroj: Buttonwood´s Notebook)