Země na periferii eurozóny ztratily vnější solvenci, což v roce 2008 vyvolalo krizi platební bilance. Španělsko, Itálie, Portugalsko, Řecko a Irsko se tak musely vypořádat se svými vnějšími deficity, protože už nebylo dále možné zvyšovat jejich vnější zadlužení. Toho bylo nakonec dosaženo, ovšem ne zvýšenými exporty. Vývozy jsou totiž dnes nižší než výše trendu nastaveného před krizí. Požadované změny deficitů bylo dosaženo snížením domácí poptávky a dovozů.
Konkrétní vývoj v této oblasti shrnuje graf. V roce 2007 byla domácí poptávka ve Španělsku, Itálii, Portugalsku, Řecku a Irsku o více než 30 % výše než v roce 1998, poté ale klesla a v současné době se pohybuje k úrovni zhruba o 13 % vyšší než v roce 1998. Dovozy do těchto zemí se do roku 2007 zvedly přibližně o 75 %, nyní ale leží pouze o necelých 50 % nad výší importů roku 1998:

Popsaný prudký pokles poptávky má ovšem řadu dalších důsledků. Předně se projevuje v poklesu investic soukromého sektoru, nižší jsou i investice sektoru veřejného. Celková produkční kapacita ekonomik na periferii klesá, došlo sice k malému zlepšení produktivity práce, celková produktivita faktorů se však snižuje. Tento vývoj tedy znemožňuje strukturální změny, které tyto země potřebují ke zvýšení konkurenceschopnosti. Sníženy byly navíc i vládní výdaje v oblasti vzdělávání. Systém vzdělávání zde přitom není nijak efektivní.
Popsaný vývoj tedy zemím na periferii pomohl snížit vnější deficity, zároveň jim ale znemožňuje dostat se z krize. Pro její ukončení by totiž bylo třeba zvýšit investice v sektorech, které by byly schopny dosáhnout exportní konkurenceschopnosti. Podobně je v současné situaci těžké zvyšovat produktivitu a posunout se k sofistikovanější produkci se vzdělanější pracovní silou. Současná omezení týkající se vnější bilance znamenají, že domácí poptávka musí zůstat i nadále v útlumu. Takže ani v budoucnu nebude možné vytvořit potřebné výrobní kapacity a zvýšit sofistikovanost produkce.
Zdroj: Natixis