Skotské hlasování o nezávislosti na Velké Británii vyvolalo rozsáhlou debatu o odtrženectví malých států, jako byly Slovinsko a Chorvatsko v roce 1991, případně o dnešním tíhnutí španělského autonomního společenství Katalánsko k nezávislosti. Ani úzké zaměření na politické a ekonomické důsledky pro Skotsko a Velkou Británii – a koneckonců ani jednoznačně prounionistický výsledek referenda – by však nemělo zastínit širší ponaučení z jednoho z velmi přehlížených geopolitických trendů naší doby: vzestupu malých zemí.
Přibližně 75% dnešních malých států vzniklo v posledních 70 letech, většinou jako výsledek obecnějších demokratických přerodů a ruku v ruce s růstem obchodu a s globalizací. Úspěchy a nezdary těchto zemí jsou pro současné diskuse podstatnější než například fiskální důsledky případné skotské nezávislosti.
Ponaučení, která si můžeme z těchto případů vzít, jsou užitečná nejen pro nové a potenciálně nové malé země. Relativně mladé malé státy v Africe, Karibiku a na Blízkém východě mohou mít užitek i z toho, když se ponoří do tajemství úspěchu Singapuru, do příčin a následků irské realitní bubliny či do dánského rozhodnutí vybudovat navzdory relativnímu bezpečí této země silné protiteroristické kapacity. Tyto úvahy jim rozhodně mohou pomoci vytyčit trasu vedoucí k hospodářské prosperitě a sociální soudržnosti.
Státy učící se od sebe navzájem se samozřejmě musí mít neustále na pozoru před „pošetilostí imitace“. Například severské země výrazně těžily z hluboce zakořeněných sociálních, právních a politických charakteristik, které nelze snadno přenést do malých států v rozvojovém světě.
Mladé malé státy si navíc musí uvědomit, že vybudování institucí a ekonomik, o které usilují, si vyžádá čas. Věk může být dokonce nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím výkonnost příslušné malé země: v malých státech, které vznikly před rokem 1945, je HDP na obyvatele zhruba čtyřikrát vyšší než u jejich mladších protějšků.
Zavedenější malé země stojí i v čele jiných žebříčků. Například v Indexu lidského rozvoje Organizace spojených národů zaujímají téměř polovinu z prvních dvaceti míst.
Obecně platí, že starší malé země předčí středně velké a velké státy v oblasti hospodářského a sociálního výkonu, otevřenosti vůči mezinárodnímu obchodu a nadšení pro globalizaci – na kterýchžto vlastnostech by měly mladší malé země pracovat. Hospodářský růst malých zemí je však často kolísavější – tuto tendenci se mladší malé státy naopak musí naučit potírat, mají-li dlouhodobě prosperovat.
Otázka „velké“ či „malé“ státní správy je méně významná, přestože vzrušené debaty ve velkých zemích typu Spojených států mohou budit opačný dojem. Celkové vládní výdaje jen slabě korelují s velikostí státní správy. Lepším ukazatelem by byly mzdy ve veřejném sektoru – což je jediná oblast, v níž velké země těží díky úsporám z rozsahu. Menší státy také vynakládají více – vyjádřeno jako podíl HDP – na školství a zdravotnictví; nové malé země by udělaly dobře, kdyby tento zvyk pokud možno převzaly.
Existuje rovněž silná souvztažnost mezi tempem hospodářského růstu a „nehmotnou infrastrukturou“ – kombinací školství, zdravotnictví, technologií a vlády zákona, která podporuje rozvoj lidského kapitálu a umožňuje firmám efektivně růst. Na žebříčku deseti států s nejkvalitnější nehmotnou infrastrukturou figuruje sedm malých zemí.
Pokud k tomu přidáme ukazatele, jako jsou kvalita institucí, způsobilost k prosperitě v globalizovaném světě, stabilita hospodářského výkonu nebo úroveň lidského rozvoje, můžeme vytvořit index síly země, ve kterém malé státy obsadily třináct z prvních dvaceti míst, přičemž mezi nejúspěšnější z nich patří Švýcarsko, Singapur, Dánsko, Irsko a Norsko. V čele skupiny větších zemí stojí Austrálie, Nizozemsko a Velká Británie. Mezi další „přizpůsobivé“ malé země se pak řadí Finsko, Rakousko, Švédsko a Nový Zéland.
Z těchto výsledků samozřejmě čiší zjevná zaujatost „starých Evropanů“. Rozvíjející se malé státy, jako jsou Chorvatsko, Omán, Kuvajt nebo Uruguay, mohou pokládat výzvy k napodobování států typu Švýcarska a Norska za nepraktické.
Ze zkušenosti těchto zemí však lze získat užitečný soubor priorit. Konkrétně platí, že malé rozvíjející se státy by se měly zaměřit na budování institucí, jako jsou centrální banky a ministerstva financí, které se otevřeně snaží minimalizovat makroekonomické výkyvy spojené s globalizací. Měly by vybudovat silné a efektivní systémy veřejného školství a zdravotnictví a vybízet domácí průmysl k tomu, aby při hledání směrodatné metriky kladl důraz nikoliv na kapitálové náklady, nýbrž na kapitálovou návratnost.
Pomineme-li samotné napodobování, mohou si malé země navzájem pomáhat vytvářením přímých aliancí. Je překvapivé, že takových aliancí existuje velice málo, neboť mnoho malých států – zejména těch rozvojových – raději pěstuje úzké vztahy se zeměmi vystupujícími v roli „staršího bratra“, případně se zapojuje do regionálních federálních struktur. To je samozřejmě spojeno s rizikem, že se jejich hlas utopí v moři větších entit, což omezí jejich schopnost dělat to, co je nejlepší pro jejich občany.
V rychle se měnícím geopolitickém a ekonomickém prostředí – charakterizovaném problémy typu zvyšování úrokových sazeb v důsledku vysokého zadlužení, snižování konkurenceschopných daní z příjmu právnických osob, změn imigračních schémat nebo možného zpomalení tempa globalizace – musí být malé státy schopné identifikovat a vyhodnocovat rizika a podle toho upravovat vlastní strategie. Přesně toto bude muset i bez plné nezávislosti dělat také Skotsko – jemuž byla v rámci Velké Británie přislíbena ještě větší autonomie, než jaké se doposud těšilo –, pokud chce do budoucna uspět.
Michael O’Sullivan, člen Výzkumného ústavu , je autorem knihy Ireland and the Global Question (Irsko a globální otázka) a spolueditorem knihy What Did We Do Right? (Co jsme udělali správně?). Stefano Natella je členem Výzkumného ústavu .
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org