Japonská ekonomika není opět schopna dosáhnout takového růstu, který by vládě umožnil nastavení fiskální politiky cílené na dlouhodobé snížení vládního dluhu. Vláda se snaží o vyřešení známého problému dosažení růstu a zároveň fiskální udržitelnosti. Centrální banka tak přistoupila k agresivnímu kvantitativnímu uvolňování s cílem zvednout nominální růst na 3 %, což by umožnilo fiskální konsolidaci bez toho, aby ekonomika spadla do deflace. Úspěch celé strategie závisí zejména na tom, jak bude QE fungovat. Je třeba, aby vzrostla inflační očekávání a zároveň nedošlo k růstu nominálních výnosů vládních dluhopisů. Toho se podařilo dosáhnout masivními nákupy dluhopisů ze strany centrální banky. Růst inflačních očekávání ale musí být dlouhodobý a musí se projevit v růstu mezd a nominálního produktu. A dosáhnout tohoto cíle je těžší.
Abe prý dá na přímou radu Paula Krugmana, který tvrdí, že japonská ekonomika musí nejdříve uniknout deflační pasti. Až pak se má vláda snažit o fiskální stabilizaci. MMF zastává jiný názor a obává se zejména fiskálního vývoje. Pokud se zvýšení daně z obratu skutečně odloží jen o plánovaných 18 měsíců, zvýší to poměr dluhu k HDP pouze o 0,75 procentního bodu. Tento poměr přitom dosahuje 245 %. Odložení plánovaného zvýšení daní může navíc eliminovat potřebu vyšších vládních výdajů a celkový dopad na dluh tak může být blízko nuly. Tak proč se kolem toho dělá tolik povyku?
Je možné, že zvyšování daní v Japonsku se tak intenzivně probírá kvůli monetární politice. Odložení daňových změn totiž může ukazovat, že monetární politika není v současné situaci dost silná na to, aby eliminovala dopad fiskálního utahování. Abe pak signalizuje, že růst nominálního produktu je pro něj důležitější než snížení míry zadlužení. Za povšimnutí stojí i to, že trhy jeho rozhodnutí vítaly. K podobnému vývoji už v minulosti došlo, např. v roce 2012 ve Velké Británii. Britská vláda tehdy zvolnila ve svém tempu fiskální konsolidace, aby Bank of England dostala prostor pro zvýšení nominálního růstu. Ekonomika skutečně ožila, ale míra zadlužení neklesla tak, jak se očekávalo.
Japonsko se nyní nalézá v extrémnější situaci než Velká Británie v roce 2011. Má třikrát vyšší míru zadlužení, silnější hrozbu deflace a větší rozsah QE. U Japonska je v sázce mnohem více. Zdá se, že Abe je pevně rozhodnut zintenzivnit léčbu, která doposud fungovala jen částečně. Alternativy vypadají dost problematicky a tak jeho postup dává smysl. Nemluví se však o tom, že taková kombinace ekonomických politik, která by dokázala zvednout japonskou ekonomiku a zároveň umožnit fiskální udržitelnost a stabilizaci rozvahy centrální banky, není možná. V tuto chvíli nejsou ani nejmenší známky toho, že by tato možnost poškozovala důvěru v japonskou měnu. Je ovšem možné, že jednou se tak bez většího varování stane.
Zdroj: FT, blog Gavyna Daviese