Říká se, že nejlepší investicí je vzdělání. Hovořím a budu hovořit o čistě finanční stránce věci, protože je také relevantní úvaha, že i finančně nerentabilní vzdělání kultivuje společnost a zvyšuje celkový blahobyt. A pokud do uvedeného rčení propašujeme namísto „vzdělání“ výraz „správné vzdělání“, máme myslím velkou část problému s úvodní tezí vyřešenou. Ale přece jen to není tak jednoduché.
Následující graf ukazuje vývoj hodinových mezd v USA a významných evropských ekonomikách. Hezké je na něm to, že je rozdělen na lidi s vysokoškolským vzděláním (modré křivky), středním (červené) a nižším vzděláním/kvalifikací (zelené křivky). V budoucnu může být vývoj jiný (opět se dost otíráme o téma „roboti vs. globalizace“), ale vidíme celkem jasné trendy. Problém je v tom, že se země od země dost liší.
Klasickým vývojem prochází USA: Vše roste, nejvíce mzdy vysokoškoláků (poslední roky ale narazily na určitý strop), nejméně odměny pracovníků s nejnižší kvalifikací. Podobný je vývoj v UK, ale tam jsou růsty mnohem blíže u sebe (a i zde je v posledních letech patrná stagnace u nejkvalifikovanějších profesí). Ani zdaleka ale nejde o standard, protože třeba Francie a Španělsko si dlouhodobě prošly úplně opačným vývojem. Tedy v tom smyslu, že od poloviny devadesátých let tam nejvíce rostou mzdy těch s nejmenší kvalifikací. Nejmenšímu růstu naopak čelí ti nejvzdělanější a do současné doby je rozdíl v obou zemích cca 30 procentních bodů. Neznamená to ale, že by se v těchto zemích vzdělání nevyplatilo – jde o růst a ne o absolutní částky, které jednotlivé skupiny obvykle vydělávají. Jinak řečeno, uzavírají se vzdělanostní mzdové prémie.
Zdroj: Globalisation and the rise of the robots
Rakousko a Itálie jsou mezi popsanými extrémy určitými hybridy. Samostatnou kapitolou je pak Německo. V první řadě co se týče samotného tempa růstu. V jiných zemích se odměny za uvedené období zvedaly obvykle o desítky procent, Němci byli ale mnohem umírněnější a to ve všech kategoriích. Když se tak dnes dávají za příklad ostatním, mají být skutečně na co pyšní. Ale i zde všeho s mírou a s oběma stranami mince:
Na té druhé straně německé mince je to, že před popsaným obdobím byly německé (jednotkové) náklady práce mnohem výše, než v konkurenčních zemích. Němci tak nepředháněli, ale doháněli. A pokud podobnými grafy (a jen jimi) operujeme v rámci současné ekonomické politiky eurozóny, ignorujeme řadu dalších relevantních faktorů. Třeba to, že pokud se uskromňuji a spořím, musím pak dát šanci dlužníkům svůj dluh splatit (tj. musím se přestat uskromňovat a nadměrně spořit). Jinak jsem nespořil, ale daroval a je to stejně tak moje dílo jako toho, kdo si peníze bral.
Zpět k jádru dnešního tématu. Na všeobecné úrovni se tak nějak předpokládá, že vzdělání nás zaštítí před roboty i globalizací. Staneme se díky němu těmi, kteří jsou potřeba na provoz robotů a těmi, které neohrožuje konkurence levnější pracovní síly z rozvíjejících se ekonomik. Jak ukazují grafy, ne všude to funguje – mzdová prémie, kterou si užívají nositelé vyššího vzdělání, někde klesá. Studie „Globalisation and the rise of the robots“ (Dalia Marin, 2014) v této souvislosti hovoří o Tzv. Goldin-Katz efektu:
Intenzivnější využívání technologií obvykle vyžaduje neustále rostoucí vzdělávání a tudíž generuje poptávku po lidech s vyšším vzděláním (tlačí nahoru jejich mzdy). Pokud někde vidíme opačný pohyb mezd v tomto segmentu, je to tím, že vzdělání „předběhlo“ technologie. Jinak řečeno, v zemích, kde se mzdová prémie nejvzdělanějších zmenšuje (tedy většina zemí Evropy) je převzdělanost.
A takové vysvětlení ještě stále předpokládá, že technologie a vzdělání se v principu doplňují – první vyžaduje druhé, druhé žene nahoru první, atd. Je ale možné, že jde spíše o vztah konkurence – roboti vytlačují z výroby (a možná i služeb) i ty nejvzdělanější. Celkově jsou to vše relevantní úvahy i přesto, že v podstatě nelze nevyvratitelně dokázat, jestli pravdivé. Jinak řečeno, i v takové klíčové oblasti, jako je vzdělání, dost tápeme. Při pohledu na grafy a uzavírající se mezeru mezi odměnami jednotlivých skupin mě ale napadá ještě jeden, dosud nevyřčený faktor, který bychom mohli shrnout pod rčení „řemeslo má zlaté dno“:
Rozdělme si skupinu s nejnižším vzděláním na dvě kategorie – tu, která je vystavena mezinárodní konkurenci, a tu, která z větší části není – zedníky, topenáře, truhláře, tesaře, atd. Čtenář asi tuší, kam mířím. Možná žiji v atypické oblasti, ale dobrého řemeslníka není jednoduché najít. A takového, který by neměl dlouhou čekací dobu, jeden nepohledá. Řešení na úrovni jednotlivců je jednoduché: „Čekej, nebo se to nauč dělat sám“. Řešení ničím nesvázané ruky trhu je takové, že porostou mzdy (dobrých) řemeslníků (v některých uvedených grafech se děje možná právě to). Jejich odměny porostou absolutně, či alespoň relativně k odměnám těch vysoce vzdělaných. Já jim to přeju a sobě přeju, aby to za čas opět posílilo rčení o řemeslu a zlatém dnu. A následně počet lidí, kteří toho využijí.