Často se vyskytuje mylná představa, že eurozóna je měnovou unií bez politické unie. Tento dojem však vychází ze zásadního nepochopení podstaty měnové unie. Měnová unie je možná pouze díky již dosažené značné integraci mezi zeměmi Evropské unie a sdílení jednotné měny tuto integraci dále prohlubuje.
Jestliže evropská měnová unie prokázala větší odolnost, než mnozí čekali, bylo to jen proto, že ti, kdo o ní pochybovali, mylně vnímali její politický rozměr. Podcenili vazby mezi jejími členy, jejich dosavadní nemalý společný vklad do unie a jejich ochotu spojit se při řešení společných problémů ve chvíli, kdy to bylo nejvíce potřeba.
Je však také zřejmé, že naše měnová unie stále není dokončená. K tomuto závěru dospěla před dvěma lety „zpráva čtyř předsedů“ (předseda Evropské rady za úzké spolupráce s předsedou Evropské komise, prezidentem Evropské centrální banky a předsedou Euroskupiny). A přestože v některých oblastech bylo dosaženo významného pokroku, v jiných oblastech zůstávají nedořešené otázky.
Co však znamená „dokončení“ měnové unie? Především vytvoření podmínek pro větší stabilitu a prosperitu jednotlivých zemí než v případě, kdyby členy měnové unie nebyly. Musí se jim dařit lépe uvnitř měnové unie než mimo ni.
V ostatních politických uniích je soudržnost unie udržována díky silné společné identitě, ale často také prostřednictvím trvalých fiskálních transferů mezi bohatšími a chudšími regiony, které ex post vyrovnávají příjmy. V eurozóně se takové jednosměrné transfery mezi zeměmi nepředpokládají (transfery existují v rámci politiky soudržnosti EU, ale jejich objem je omezen a jsou určeny především jako podpora při vyrovnávání úrovní v zemích nebo regionech s nižšími příjmy). To znamená, že potřebujeme jiný přístup, abychom zajistili, že se bude každé zemi trvale dařit lépe uvnitř eurozóny.
A to znamená dvě hlavní věci. Zaprvé musíme vytvořit takové podmínky, aby všechny země mohly prosperovat nezávisle na jiných. Všechny členské země musí být schopné využívat komparativních výhod v rámci jednotného trhu, přilákat kapitál a vytvářet pracovní místa. A musí být dostatečně pružné, aby rychle reagovaly na krátkodobé šoky. V tomto ohledu jsou nejdůležitější strukturální reformy, které podpoří konkurenci, omezí přebytečnou byrokracii a posílí schopnost přizpůsobení trhů práce.
Provedení či neprovedení takových reforem doposud bylo převážně věcí jednotlivých zemí. Jenže v unii, jako je ta naše, jde jednoznačně o společný zájem. Země eurozóny jsou při hledání zdrojů růstu závislé na sobě navzájem. Ještě důležitější je skutečnost, že pokud nedostatek strukturálních reforem povede k trvalé divergenci v rámci měnové unie, vyvolá to přízrak opuštění unie, kterým v důsledku utrpí všichni členové.
Aby byla v eurozóně udržena stabilita a prosperita v jedné konkrétní zemi, musí být stabilní a prosperovat všechny země. Existuje tedy pádný argument pro sdílení větší části suverenity v této oblasti – aby byla vybudována skutečná hospodářská unie. To znamená víc než jen posílení stávajících postupů. Znamená to řídit eurozónu společně: přejít od koordinace ke společnému rozhodování a od pravidel k institucím.
Sdílení rizika
Druhým důsledkem neexistence fiskálních transferů je, že země musí více investovat do jiných mechanismů sdílení nákladů vyvolaných šoky. I v pružnějších ekonomikách bude vnitřní přizpůsobení vždy pomalejší, než kdyby každá země měla svůj směnný kurz. Zásadní význam proto má sdílení rizik, aby recese nezanechávaly trvalé šrámy a nezesilovaly ekonomickou divergenci.
Klíčovou součástí řešení je zlepšit sdílení rizika v soukromém sektoru prohlubováním finanční integrace. Čím méně totiž chceme sdílet riziko ve veřejném sektoru, tím více potřebujeme sdílení rizika v soukromém sektoru. Jako katalyzátor podporující hlubší integraci bankovního sektoru by měla působit bankovní unie eurozóny. Sdílení rizika však také souvisí s prohlubováním kapitálových trhů, zejména pokud jde o akciové trhy, a proto také musíme rychle postupovat při vytváření unie kapitálových trhů.
Musíme si však také uvědomit zásadní roli fiskálních politik v měnové unii. Jednotná měnová politika zaměřená na cenovou stabilitu v eurozóně nemůže reagovat na šoky, které postihnou jen jednu zemi či region. Chceme-li se tedy vyhnout dlouhodobějším lokálním krizím, je nebytně nutné, aby fiskální politiky jednotlivých zemí byly schopny plnit svoji stabilizační úlohu.
Národní fiskální stabilizátory mohou fungovat pouze v případě, že si vlády v dobách ekonomických nesnází budou moci půjčovat s přijatelnými náklady. Nezbytnou podmínkou pro dosažení tohoto stavu je silný fiskální rámec, který chrání země před nákazou. Zkušenosti z krize však naznačují, že v dobách mimořádného napětí na trzích ani ten sám o sobě nemusí zajišťovat absolutní ochranu před přeléváním vlivů.
To je další z důvodů, proč potřebujeme hospodářskou unii: Bylo by méně pravděpodobné, že trhy budou reagovat na přechodně vyšší schodky nepříznivě, pokud mají větší důvěru v perspektivu růstu. Tím, že by hospodářská unie přiměla vlády provádět strukturální reformy, by vedla k posílení důvěry, že země mohou skutečně z dluhu vyrůst.
V neposlední řadě nemůže být hospodářská konvergence mezi zeměmi pouze kritériem vstupu do měnové unie nebo podmínkou, která je po určitou dobu plněna. Je to podmínka. která musí být plněna stále. A proto nakonec budeme muset k dokončení měnové unie dále prohloubit svoji politickou unii: stanovit její práva a povinnosti v novém institucionálním rámci.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org