Minulý týden jsem se zde rozepisoval o tom, že „v Evropě je to nyní jen o penězích“. Inflace i deflace, potažmo růst nominálního produktu jsou totiž dány „jen“ tím, kolik je v ekonomice peněz a jak rychle se tyto peníze otáčí (kauzalita je ale obousměrná). Poslední data každopádně skutečně potvrzují, že v eurozóně je v této oblasti namístě optimismus. Jak je patrné z následujícího grafu, agregáty zvyšují tempo růstu, které se tak dál zvedá ze dna dosaženého cca v polovině minulého roku. Toto tempo růstu se nyní pohybuje kolem maxim roku 2013, po nichž ale přišel opětovný útlum. Doufejme, že nyní tomu tak nebude. I toto naše doufání by mělo mít reálný základ pramenící hlavně z toho, že ECB se snaží plně změnit svou strategii:
Netradiční monetární politika a zejména kvantitativní uvolňování bývá často prezentováno jako nezodpovědné kroky ekonomických nedouků, nezodpovědných nevzdělanců a státních aparátčíků, které nutně povedou k vysoké inflaci. Jak zde někdy tvrdím, jde o hodně extrémistický pohled. Je založen na selektivním pohledu do historie i teorie. A nese sebou i některé tragikomické jevy. Na jeden z nich bych dnes i v souvislosti se změnou strategie ECB a vývojem v útlumy postižené eurozóně rád poukázal.
Jako myšlenkový protipól oné skupiny zatracenců prosazujících „nezodpovědnou“ monetární politiku si můžeme lehce představit Miltona Friedmana – muže hájícího svobodu, volné trhy a neúnavně bojujícího proti státnímu aktivismu ve všech možných a občas i nemožných oblastech. A jeho jméno je tak skutečně používáno. Problém je pouze v tom, že pan Friedman byl zastáncem svobody a také velkým zastáncem kvantitativního uvolňování a jednoznačně ho doručoval třeba japonské centrální bance v době, kdy si seděla na rukou (mimo jiné viz třeba: „Milton Friedman Supports Ben Bernanke on Quantitative Easing“).
K nesmyslné myšlenkové zkratce „Friedman = opozice proti QE“ došlo možná tak, že tento ekonom byl známým kritikem politiky, která pravděpodobně přispěla k vysoké inflaci sedmdesátých let. Ekonom Noah Smith v této souvislosti dává k dobrému jeden příběh. V roce 2013 jel na nějakou konferenci a taxikář mu začal vyprávět o tom, jak šílená je současná monetární politika a že je třeba vrátit se k tomu, co prosazoval Milton Friedman, včetně zlatého standardu. Když mu pan Smith sdělil, že Friedman byl v podstatě ten, kdo kvantitativní uvolňování navrhl a že Velké depresi se podle něho šlo vyhnout použitím QE, taxikář prostě odmítl mu uvěřit. Dodal bych, že taxikáři jsou evidentně dobrým indikátorem bublin na akciovém trhu a také pochybných strategií.
Pokud by se čtenář domníval, že jména nejznámějšího monetaristy už bylo zneužito dost, mýlil by se. Je totiž poměrně jednoduché si všimnout, že argumenty proti QE a pod. nejsou ve skutečnosti monetaristické (naopak), ale nesou se silně v duchu rakouské školy. Jinak řečeno, nesou se v duchu „vše je třeba nechat vyhnít“. Výše uvedené je tak završeno tím, že při ohánění se Friedmanem je mu implicitně podsouváno členství ve škole, se kterou si moc nerozuměl. Na Hoover Institution býval jeho rozhovor z roku 1998 (nyní už je z nějakého důvodu nedostupný). V něm mimo jiné z ekonomových úst zaznělo:
„Domnívám se, že rakouská teorie ekonomického cyklu světu dost uškodila. Pokud se podíváme na třicátá léta, která jsou hodně dobrým příkladem, zástupci rakouské školy seděli v Londýně, byl to Hayek a Lionel Robbins. A tvrdili, že prostě musíme nechat všechno zkolabovat. Musíme vše nechat, aby se to dalo samo do pořádku, my sami s tím nemůžeme nic dělat, protože bychom vše jen zhoršili. Rothbard tvrdil, že bylo velkou chybou, že jsme nenechali zkolabovat celý bankovní systém. Podle mne tím, že podporovali tento pasivní přístup, napáchali v USA a Británii škody“. Spojování Friedmana s rakouskými recepty na ekonomické problémy, zlatými standardy, utaženou monetární politikou v pasti likvidity a ekonomického útlumu a podobnými návrhy je tedy asi tak podobné, jako kdybychom se jím oháněli při prosazování marxismu leninismu.