Euro a některé měny rozvíjejících se zemí procházejí prudkým oslabením k dolaru. V některých zemích eurozóny i rozvíjejícího se světa ale také došlo k poklesu investic do výrobních kapacit a průmyslová výroba tam už několik let stagnuje. V Evropě se to týká například Francie a Itálie, mimo ni Brazílie, Indie, Jižní Afriky či Turecka. Jsou tedy podobné země v situaci, kdy by jim mohlo pomoci rychlé oslabení domácích měn?
Takové oslabení kurzu zvyšuje ceny dovozů, ale nemusí nutně vést k oživení exportů. Důvodem jsou nedostatečné kapacity ve výrobním sektoru, které odrážejí nízké investice. Některé země tak neměly dost času na to, aby zvýšily své výrobní kapacity předtím, než došlo k prudkému oslabení měny. Mají tak omezený prostor na to, aby toto oslabení využily vyššími exporty. Které ekonomiky tomuto problému skutečně čelí? Data ukazují, že s výjimkou Turecka se ani jedné ze jmenovaných zemí nedaří využít slabší měny. Zatímco v Turecku dochází k pomalému růstu průmyslové výroby, u jiných zemí nevede oslabení měnového kurzu k růstu podílu na exportních trzích. Je jasně patrné, že problémem je v jejich případě právě nedostatečná kapacita ve výrobním sektoru.
Další významná otázka zní: Je u zemí, které mají problém s konkurenceschopností, vhodnější oslabení měnového kurzu, nebo vnitřní devalvace? Politika ECB je jasně zaměřená na oslabení eura, které se tak týká i zemí, které toto oslabení nepotřebují – Španělska (provedlo vnitřní devalvaci) a Německa (má vysokou úroveň produktové kvality). Tato politika má také dopad na chování lidí, kteří pobírají mzdy. Uvedený dopad je těžko odhadnutelný, ale je jasné, že oslabení měny snižuje kupní sílu ve vztahu k dovozům.
Oslabení eura také nevede ke změnám konkurenceschopnosti uvnitř eurozóny. To se týká zejména Francie a Itálie. A oslabení eura má na rozdíl od vnitřní devalvace pozitivní efekt bohatství, protože eurozóna má vnější dluhy v eurech, ale zahraniční aktiva denominovaná v zahraničních měnách. Pokud zvážíme všechny jmenované faktory, zdá se, že vnitřní devalvace by byla vhodnější pro Francii a Itálii, protože právě v jejich případě je významný problém konkurenceschopnosti vůči ostatním zemím eurozóny.
Zdroj: Natixis