Pro ekonomiku není nic horšího, než když si při stanovení ekonomické politiky spleteme příčinu a důsledek. Taková chyba mění útlum v recesi, recesi v depresi a oživení do opětovného útlumu. Onu chybu udělali ti, kteří prosazovali fiskální utahování v době deprese a tvrdili, že tento krok pomůže, protože zvýší důvěru ve vládní finance. Jde o starý mýtus, který byl vyvrácen už ve třicátých letech, ale vrátil se v roce 2010, když někteří lidé hledali nějakou výmluvu pro prosazení neomluvitelné chyby. Znovu jsme se tak těžce učili to, co už jsme se tvrdě učili v minulosti. Vlády házely probouzejícímu se oživení pod nohy jeden klacek za druhým a MMF se proto snaží, jak může, aby se tato chyba už neopakovala.
Jde o jednoduchý princip. Když ekonomika kolabuje, daňové příjmy klesají, a to zvyšuje deficity. Takový je sled příčin a následků. Ti, kteří prosazovali utažení, si ale mysleli, že věc se má opačně. Deficity podle nich vedly k recesi, nebo alespoň bránily oživení. John Kenneth Galbraith poukazoval na to, že šéf New York Exchange během nejhlubšího propadu americké ekonomiky ve třicátých letech tvrdil, že za problémy nemůže Wall Street, ale vláda. A ta prý měla pomoci oživení tím, že dosáhne vyrovnaného rozpočtu a obnoví důvěru. Podle jeho návrhů měla konkrétně snížit dávky veteránům, kteří neměli žádné zranění z bojů, a také vládní platy. O 80 let později zase šéf ECB Jean-Claude Trichet tvrdil následující: „Myšlenka, že utahování může vyvolat stagnaci, je mylná. Politika podporující důvěru totiž oživení podpoří, namísto toho, aby jej brzdila, protože důvěra dnes představuje klíčový faktor.“
Otázkou zůstává, proč by měly společnosti, které nemají dostatek zákazníků, cítit větší důvěru jen proto, že vláda omezila své výdaje. Zastánci utahování tvrdí, že nic takového jako nedostatek zákazníků vlastně neexistuje – tedy alespoň co se týče ekonomiky jako celku. Pokud vám to nedává smysl, netrapte se tím, protože ono to smysl skutečně nedává. Jestliže tedy firmy neinvestují, vlády by podle jejich názoru měly pouze zvýšit objem peněz, který je dostupný pro investice. A to učiní tím, že sníží své výdaje.
Jinak řečeno, vláda si podle zmíněného tvrzení musí půjčovat méně, aby si soukromý sektor mohl půjčovat více za menší sazby. Problém ale spočívá v tom, že nižší dluhy vlády nemohou snížit sazby v době, kdy už sazby leží už u nuly. A jak ukazuje praxe, snížené vládní výdaje nejsou nahrazeny vyššími výdaji soukromého sektoru, naopak. Ve své nové studii to ukazuje právě MMF – země, které snížily své deficity, pak trpěly větším poklesem investic. Pokud vezmeme do úvahy, že zvyšování daní a osekání vládních výdajů doléhá na spotřebitele, dává to smysl. Realita tedy znovu a znovu ukazuje, že utahování v době, kdy si ekonomika nevede dobře, celou situaci jen zhoršuje. Slabé investice slábnou ještě víc. Jak řekl Keynes: „Ten správný čas pro utahování je během boomu a ne během propadu.“
Autorem je Matt O'Brien.
Zdroj: The Washington Post, WonkBlog