Jako profesionální terapeutka slyším od svých klientů nejčastěji jedno jediné přání. Jednoduše chtějí být šťastní. Ptám se jich, co to podle nich znamená, a dostávám širokou škálu odpovědí, od „chci se vždy cítit dobře“ až po „nechci být nikdy smutný nebo zklamaný“. Takový pohled je ale hluboký omyl. Víra v to, že lze být neustále spokojen, je nerealistická a dokonce i emocionálně nebezpečná. Moji pacienti, kteří neustále hledají štěstí a spokojenost, tak čelí opakovaným neúspěchům. Čím více jsou posedlí tím, že nejsou dostatečně šťastní, tím více jsou nešťastní. Moje praxe naopak ukazuje, že spokojenost se objevuje jako vedlejší efekt dobře vedeného života a ne jako jeho hlavní cíl. Níže uvádím hlavní mýty, kterým moji pacienti v této souvislosti čelí, a to, jaká řešení jim navrhuji.
Za prvé, lidé neustále opakují, že budou šťastní, až k něčemu dojde, až se něco stane. Když ke mě začal chodit Philip (změnil jsem všechna jména pacientů), domníval se, že nemůže být spokojen dříve, než dosáhne cíle X. Poté, co ho dosáhl, byl nakrátko šťastný, pak se ale opět ponořil do pochyb a depresí. Řešil to tak, že si vytýčil cíl Y a doufal, že až ho dosáhne, bude šťastný.
Během naší práce na svém problému Philip pochopil, že jeho hyperkritický otec, který byl známým chirurgem, mu vštípil do hlavy, že nenalezne uznání, pokud nedosáhne velkých věcí. Philip byl nakonec schopen svému otci zavolat a řekl mu, že jeho měřítka, která mu vtloukal do hlavy, mu znemožnila, aby si užíval život. Po této konverzaci mi Philip pověděl, že jeho otec byl v šoku a následně synovi řekl, že na něj byl vždy hrdý, ale vychovával ho stejným způsobem, jakým byl vychováván on. Dnes si je Philip schopen vybírat cíle, kterých chce skutečně dosáhnout on sám, a říká: „To, jak se dívám sám na sebe, se neodvíjí od toho, jestli vydám román nebo skočím padákem.“
Za druhé, lidé věří, že problémy by měly být vyřešeny velmi rychle. V reálném světě ale musíme řešit i traumata a tragédie a od těch nás nějaký stav permanentního štěstí neuchrání. Peter začal chodit na terapie pár týdnů poté, co mu zemřel otec na rakovinu plic. Po několika měsících smutku se vrátil do života. Otce sice stále postrádal, ale začal zase chodit do kina, trávil čas se svou přítelkyní, hrál basketbal. Řekl mi, že už je v pořádku a já mu odpověděla, že jsem ráda, že se věci zlepšily. O měsíc později dostal Peter v práci negativní hodnocení. Přišel ke mě s pláčem a tvrdil, že s podobným stresem se nevyrovná. „Potřebuju, aby věci byly jednoduché, potřebuju být spokojený,“ říkal.
Poradila jsem mu, aby se nové vlně smutku nebránil a naopak jí dal prostor. O pád týdnů později ke mě přišel a sdělil mi: „Myslel jsem si, že nejlepší bude, když se budu snažit se neustále cítit dobře. Pochopil jsem ale, že to není možné. Snažit se vytlačit špatné pocity a předstírat, že neexistují, mě jen posune zpět tam, kde jsem začal.“
Za třetí, lidé se domnívají, že šťastnými je učiní večeře v luxusní restauraci či hodinky od Applu. Řada mých pacientů hledí s obdivem na velká auta, velké domy, drahé šaty. Myslí si, že kdyby je měli, byli by šťastní. Tyto fantazie jsou částečně odrazem reklamy, která nám tvrdí, že co je drahé, to nás udělá spokojenými. Tomuto omylu propadla i Kara, která začala na terapie chodit poté, co jí návyk nakupování obuvi dostal do vážných dluhů. Stěžovala si, že když byla v depresi, koupila si drahý pár bot a na chvíli jí to pomohlo. Pak se ale vše zase otočilo a nové boty nakonec ani nenosila.
Pracovaly jsme tvrdě na tom, aby se dostala ze své negativní spirály. Její kořeny spočívaly v tom, že rodiče Kary na ni nikdy neměli čas a cítili se kvůli tomu provinění. Vše skončilo tak, že je Kara mohla vydírat a oni jí koupili, co jí viděli na očích. Kara ale nakonec pochopila, že jí šlo jen o to, aby jí věnovali alespoň tu chvíli pozornosti, když jí něco kupovali. I poté jí šlo o pozornost a ne o věci, které si kupovala ona sama. Dnes nad tím mává rukou a je spokojená, že si už kvůli svým rodičům neničí život.
Za čtvrté, lidé věří, že pokud mají být šťastní, musí být všechno dokonalé. Mně samotné v tomto ohledu hodně pomohl můj pes. Když s ním jdu na vycházku, nezajímá ho, kam jdeme. Vždy si najde čas na to, aby se zastavil, na něco zaštěkal, něco očuchal. Každá drobnost je pro něj příležitostí k tomu, aby zavrtěl ocasem. On mi ale někdy ukáže, co to znamená, když si nedovedeme užívat to, co máme. Stane se tak třeba v parku, kde jsou od sebe plotem odděleny části pro velké psy a pro ty malé. Někdy se stane, že se psi v té druhé honí a ten můj na ně začne přes plot zuřivě štěkat. Nic nepomáhá, když mu říkám, že i on má možnost se honit na své polovině. To ho nezajímá, protože v tu chvíli si vybral nespokojenost.
Mezi mé pacienty patřila i Tina. Přišla ke mě poté, co se vrátila z dovolené na Havaji. Na tu se dlouho těšila, po návratu ale byla zklamaná, protože dovolená nevypadala podle jejích očekávání – jeden den pršelo, výhled z její terasy nebyl úplně dokonalý, a podobně. Nakonec ale pochopila, že problém nebyla Havaj, ale její posedlost dokonalostí a neschopnost užívat si současného okamžiku.
Za páté, lidé často zaměňují stabilitu za spokojenost. Jim měl dobrou práci, dobré přátele a měl rád svůj byt. Na každém setkání se mnou si ale stěžoval, že je s ním něco špatně, protože se strašně bojí oslovit ženu, která se mu líbí. Ukázalo se, že není schopen čelit několika okamžikům nejistoty spojené s hovorem s cizí ženou. Zeptala jsem se ho, jestli je lepší se neustále užírat, protože chce mít vše pod kontrolou. Za nějaký čas přišel s tím, že pozval nějaké děvče na rande. Sice ho odmítla, ale i tak se cítil velmi dobře, protože už nenechal strach z neznámého, aby mu řídil jeho život.
Za šesté, lidé při hodnocení toho, co je vlastně spokojenost a štěstí, používají měřítka jejich rodičů. Už z uvedených příkladů je patrné, jak často nás trápí to, co naši rodiče považovali za úspěch, a platilo to i u Jenny. Šest měsíců poté, co její malá firma skončila, se sice vzchopila finančně, emocionálně na tom ale dobře nebyla. Hovořila o tom, že jí nikdy nic nevyjde, že se nenarodila pod šťastnou hvězdou.
Postupně se ukázalo, že její matka trpěla depresemi a neustále jí opakovala, že s ničím nikdy neuspěje, Jenna tomu nakonec uvěřila. Řekla jsem jí, že už to, že dokázala rozjet svou vlastní firmu, ukazuje, jaká je bojovnice. Neúspěch firmy na tom nic nemění. Usmála se na mě a řekla, že takhle se na to nikdy nedívala. Jenna podvědomě přijala pohled její matky, která se domnívala, že pokud má někdo velké sny, vede to jen k velkým zklamáním. Podle ní bylo tudíž lépe mít jen malá očekávání. Jenna tento její postoj nakonec pochopila, včetně toho, že ona takový názor mít nemusí. A zklamání nemusí být koncem světa, ale začátkem něčeho nového.
Autorkou je Sherry Amatenstein.
Zdroj: VOX